Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí o.s., localhost/slavia , Vladimíra Bartoně, Jaroslava Beneše st., Miroslava Frydrycha, Přemysla Fučíka, Zdeňka Krále, Miroslava Švece, Petra Tomáška a Josefa Vondrky do Tardoše v Maďarsku, ve dnech 12. až 18. července 2009.

Vesnici TARDOŠ najdete v severním Maďarsku v „pohoří“ Gerecse, na souřadnicích 47°39´48“ severní šířky a 18°26´48“ východní délky. Ale proč byste ji vlastně hledali? Je to docela obyčejná dědina, jakých jsou sta a tisíce, ničím proslavená, alespoň zatím. Možná jednou slavná bude, když jsme tam byli. Ostatně podívejte se na –  fotečky zde – a dáte mi za pravdu. Historka o tom, jak jsme se tam vlastně dostali, je prostá. Starosta našeho města a náš člen Petr Tomášek je v kontaktu se starostou Tardoše Bélou Czabánem, seznámili se při partnerských akcích obou základních škol. Bydleli jsme, celkem slušně, v rekonstruované chalupě patřící obci. I když ne všechno bylo dokonalé, nám posloužila dobře. A uvážíme-li, že jsme bydleli zadarmo, tak dokonce velmi dobře.

Parta se od loňské výpravy k Vranovské přehradě trochu obměnila, premiérově jeli Láďa Bartoň a Jarda Beneš, zapadli jak pexeso. Naopak nejel Toník Sláma, měl trochu zmatek v termínech.

Odjížděl jsme bez jakýchkoliv očekávání, jen jsme doufali že „ každý Maďar má dostat přes držku, protože je Maďar“, už dávno neplatí.

Neděle 12. července

Sraz je na sedmou u kotelny. Máme dvě auta, Petrovu Mazdu a Přemkovu dodávku Roomster. Začalo pršet, tak šlo nakládání rychle a kupodivu se všechno vešlo, i Zdeňkův náhradní plášť. Startovní fotka a směr Litomyšl, Svitavy, Brno, slovenské dálniční známky jsme sehnali až na potřetí kdesi u Brna. Obědváme ve fast foodu Shell před Komárnem, za 3 – 4 € na hlavu. V Komárně jsme si docela dobře zajezdili na kruháku, vedla nás Mazda. Pak už přímou cestou až k chalupě v Tardoši. K našemu překvapení se tam vyskytovali nějací turisté. Mluvili maďarsky a i přesto pochopili, že všichni se tam nevejdeme, tak potichu zmizeli.

Vyložili jsme, našli si pelechy, dali si panáčka a bylo volno. Chalupa je za potokem, za původním kamenným klenutým mostkem. Dvě ložnice, dvě kuchyně, dvakrát sociální zařízení, ovšem poněkud nelogicky uspořádáno, zřejmě daň původní dislokaci. Přiznané stropní trámy, patrové postele z masivu, celkem slušné. Chvályhodná snaha o rekonstrukci tohoto baráku se už nedotkla dvora a zahrady, tam byl docela bordel. Nebude ale problém ho ignorovat.

Petr objevil botky, které tady roztržitě zanechal při minulé návštěvě. On se divil, že tady zůstaly, my ani ne, až tak špatně na tom ti Maďaři nejsou, zdály se nám ty botky dost jeté a trendy mohly být tak před deseti lety.

Vyjel jsem na kole, jen v sandálech, na obhlídku severním směrem. Asi kilometr pod vsí je přírodní koupaliště, sem tam nějaký Maďar či Maďarka, ale také ropuchy, ty se na rozdíl od místní populace koupaly. Voda měla barvu bílé kávy, na které se šetřilo mlékem, zato byla docela teplá.

V chalupě nikdo, zamčeno, klíč k nenalezení. Samozřejmě, že seděli v hospodě. Jmenuje se KEMENCÉS FOGADÓ a je moc hezká, pokud máte rádi rustikální styl. Letos ji otevírali, dříve to byl asi statek či co. Na čepu místní SOPRONI a slovenský ZLATÝ BAŽANT, obé bohužel dopravováno do sklenic nějakým plynem, snad alespoň potravinářským. To místní jaksi „drhlo“, takže slovenské, snad to bude v pohodě i z hlediska národnostního. Je tady docela silná slovenská menšina, mají i jakousi místní samosprávu a že by se nějak navzájem mydlili, tak to jsme si nevšimli. Jobbik tady asi buňku nemá…

Skočili jsme do chalupy na večeři, jako vždy první den smažené řízky od manželek. Po večeři dostal někdo neotřelý nápad, že bychom mohli zajít na pivo. Zasedli jsme uvnitř a našli si prostorný stůl poblíže výčepu, ten by nám mohl až do konce pobytu vyhovovat. Hospoda to je nekuřácká, což většina vítala, nepolepšitelní poznamenali cosi o diskriminaci. Byla ale skoro prázdná, takže ta jedna servírka, co se tam ztrácela by mohla stíhat. Buď se místní chystali na nový pracovní týden, nebo jim to tady přijde moc nóbl a k tomu drahé. Půllitr točeného Bažanta za 300,- HUF, což je asi 28,- Kč, Soproni stojí 250,- HUF. Pravda, lahvové ve všech dvou okolních výčepech je o dost levnější.

Doma už žádný večírek a na kutě. Noc by byla klidná, kdyby Zdeněk nespadl z patra jak holoubek z bidýlka. Že by to bylo tím, že se neměl s kým držet za ruku?

Trochu jsme už přemýšleli, kam zítra. Když jsme ovšem zjistili, že soubor map ochotně nám věnovaných Informačním střediskem pro maďarský cestovní ruch, se nachází u Tomášků na piáně, odložili jsme to na druhý den.

Pondělí 13. července 1. etapa – ujeto 61 km, Ø 14,6 km/hod, max. 58,6 km/hod.

Program dnešního dne: Tata – Tatabanya – Tarjan – Tardoš, to vše na velocipedech, což je starší označení pro jízdní kolo. Krom toho ještě shánět mapy. Počasí je výborné, Mirkova startovní trumpetka zazněla v 8:30. Zdálo se, že všichni mají kola připravena a že jim ještě doma věnovali náležitou péči, jenom u některých to přes bahno a šmír nebylo vidět.

Tardoš se rozkládá částí v rovině a částí v kopci. A právě do toho kopce musíme, Tata je za hřebenem. Z vrcholu do Taty je ale skoro pětikilometrový sjezd. Zastavili jsme u nějaké cestovky a tady se Láďovi udělalo špatně, až jsme měli obavy. Ale srovnal se. Pak do Íčka, mapu měli, ale celého Maďarska, tak jsme poděkovali.

Tata je okresní město v župě Komárom-Esztergom, má asi 25 tisíc obyvatel a hezké okolí. Docela nás zaujalo rekreační jezero Öreg. Na jeho břehu je zachovalý vodní hrad, kdysi rezidence Zikmunda Lucemburského, té „lišky ryšavé“. Jezero jsme chtěli objet, ale nějak se přihodilo, že jsme skončili na dálnici do Budapešti u benzínky Shell. Nebylo jiné cesty než zpět a tak jsme se přes ptačí rezervaci, kde jsme vrabčáka, natož rehka ani nezahlédli, dostali zase k jezeru. Nějací domorodci se zde slunili, že by nezaměstnaní, když je pondělí dopoledne?

Cestu do Tatabany jsme našli, ale problém byl v tom, že na ní byl zákaz vjezdu kol. Po poradě jsme se rozhodli, že to riskneme, když to prošlo v roce 2004 při cestě z Velkého Medéru do Györu, mohlo by to projít zase. A prošlo.

Tatabanya je také okresní město, o dost větší než Tata, ale nějak nás nenadchla. Asi proto, že jsme neobjevili historické centrum, natož Íčko. Tady už byl větší problém najít bez mapy cestu do Tarjanu. A tak musela nastoupit skvělá GPS navigace zn. Mio. Nezklamala holka, hladce nás vyvedla. Na okraji města jsme narazili na pěknou hospodu www.vadvirag.net . Sedí se venku pod párty stany, příjemné v tomto počasí. Dánské pivo CARLSBERG 0,4 l za 500,- HUF, polévka postačí, takže 6x gulášová za 650, 1x čočková a pro mne halászlé za 1050. Porce to byly jak pro dřevorubce i chutnalo, tak si ty forintíky zasloužili. Stejně se nám při placení chvěly ruce, Mirkovi Frydrychovi až tak, že rozbil pivní sklenici, ještě jim za ni dluží.

Pak už je to nahoru dolů, po mizerném asfaltu, ale spíše nahoru, dokonce i jeden krpál tlačíme. Tardoš byl už skoro na dohled, když jsme se rozhodovali kudy tam, samozřejmě jsme trefili kopcovitou variantu. Ale proto jsme přeci tady, kdybychom chtěli rovinu, tak nepojedeme do Maďarska.

Na chalupě sprcha, káva a večeře od firmy Catering Švec, skvělé vepřové závitky a okurkový salát. Ukázalo se, že v Maďarsku neznají tak prostý nástroj, jako je struhadlo, ale samozřejmě, že si chlapci kolem kuchyně poradili.

Pak do KEMENCÉS FOGADÓ na Zlatého Bažanta vraj svetové slovenské pivo. Byli jsme tam sami se servírkou, že by ty Maďary první pracovní den v týdnu až tak udolal? Na zítra jsme si objednali večeři, místní specialitu jakousi.

Doma pak známý rituál – vyžírání ledničky, odnesla to bůčková pomazánka. V noci nikdo nepadal, ale o půl druhé se v sousedství dal do štěkání psík. Takovou fistulku jako moje Bella sice neměl, ale vytrvalost, tu ano.

Úterý 14. července 2. etapa – ujeto 82 km, Ø 17,1 km/hod, max. 35,6 km/hod.

Pojedeme do Estergomu, po našem Ostřihomi. Startujeme před devátou na známý signál. Musíme k Dunaji, takže dvanáct kilometrů klesání, že by tudy také zpět? Ze začátku lesem, až níže se krajina otevírá, asfaltový povrch hrubě záplatovaný. Zastavujeme ve vesnici jménem Süttö, ta už je na hlavní silnici vedoucí podél Dunaje z Komárna do Ostřihomi. Jdeme se podívat na vodu, tady ze silnice vidět není. Ještě je znát, že hladina Dunaje byla nedávno o několik metrů výše. Je to ale stejně ŘEKA tenhle Dunaj.

Pokračujeme po hlavní, až jsme narazili na cyklostezku. Zpočátku to byla polovina chodníku, pak už regulérní cyklistická komunikace. Občas odpočíváme, obloha je od rána vymetená, takže vedro jako v Maďarsku. Do Ostřihomi dojíždíme před polednem a míříme velmi živým středem města ke známé bazilice. Byla vidět už z veliké dálky. Je to impozantní barák, tak třeba oltářní obraz má plochu 80 m². V roce 1000 byl v Ostřihomi korunován první uherský král Štěpán I. a tak si Maďaři Ostřihomi velmi považují. Trochu jsme pokoukali, krásný výhled na Dunaj a slovenské Štůrovo na druhé straně řeky. Někteří místo koukání zavřeli oči v sedě na lavičce a zahleděli se do svého nitra. S tím množným číslem jsem to přehnal, ostatně koukněte na fotky.

Nastal čas na posilnění, tak dolů do města, najít hospodu. U jedné jsme zastavili, Mirek Švec šel zkontrolovat jídelní lístek a tak jsme mu mezitím za odměnu ujeli. Usazujeme se v csardě nedaleko a až při objednávce jsme zjišťujeme, že nás je jen sedm. Tak telefon a dotaz, kde že se to fláká? I já jsem byl za tu starost po zásluze odměněn, pěkně jsem to schytal. Polévka opět postačí, takže výborná gulášová a také krémová z telecího ragú, rakouské pivo GÖSSER, mineral wasser, presso kave, též skvělá.

Nastal okamžik rozhodování, kudy zpět. Jedna možnost byla na Bajnu, byl by to okruh a druhá stejnou cestou zpět. Po hlubokomyslné diskusi se rozhodujeme pro poznaný terén, byť nás těch dvanáct kiláků do kopce straší už teď. Alespoň se na to psychicky připravíme, fyzicky už není připravovat co. Tak jsme vyrazili. Až do Süttö je to rovina a z větší části po cykostezce, tak to jede dobře, Beny stále vpředu, vzpomněl jsem si na tu mojí Bellu, také nestrpí někoho před sebou. Jak tak sledujeme silniční provoz, konstatujeme, že snad nejoblíbenější značkou je tady Suzuki. Je to i pochopitelné, právě v Ostřihomi se tahle japonská auta vyrábějí. Je vidět také škodovky všech modelů i Škodu 120 lze spatřit.

Dvanáctikilometrové stoupání ze Süttö do Tardoše se nakonec ukázalo jako řešitelné, prostě jsme se tam nějak vyhrabali, tentokrát ne všichni za jednoho, ale každý sám za sebe.

Dnes večeříme v KEMENCÉS FOGADÓ, hospoda celkem prázdná i v úterý, až na nějakou prozpěvující partu, místní to zřejmě nebyli. Zdejší gastronomická specialita bylo něco jako langoš, ale obrovitý, na jednu porci byla jen část, přelitý pikantní studenou bílou omáčkou a restovaným vepřovým bůčkem, to vše zasypáno čerstvou cibulí. Celkem dobré, jen Mirek Frydrych masožravec nedůvěřoval a dal si několik druhů masa na jeden talíř. Odhadovali jsme, že to jeden chlap snad ani nemůže sníst, ale je to borec.

Šéfovi podniku jsme věnovali naši spolkovou pivní sklenici, zjevně ho to potěšilo, neboť se revanšoval štrúdlem, že prý ho umí. Proč mu nevěřit, z jeho postavy by se dalo soudit, že kuchyň opouští jen málo kdy.

V noci nikdo z bidýlek nepadal, ani neštěkal.

Středa 15. července 3. etapa – ujeto 45 km, Ø 18,6 km/hod, max. 37,5 km/hod.

Dnes bude kombinovaná etapa, naložíme kola na auta, zajedeme do Ostřihomi a odtud již kolmo do Visegradu a zpět. Vyjíždíme celkem na čas, přes Tarjan a Bajnu, to abychom viděli profil. Dobře jsme včera zvolili, tudy bychom stoupali sedmnáct kilometrů.

V Ostřihomi ponecháváme auta u benzínky, snad je tady taky najdeme. Vyrážíme po hlavní, směřující do Visegrádu a dál do Budapešti. Je dost frekventovaná a tak když jsme narazili na přívoz na druhou stranu Dunaje, neváháme. Jsme u vesnice Pilismarót, na druhém břehu je Szob. Dalo by se očekávat, že Szob je na Slovensku, když státní hranice běží středem Dunaje, ale není tomu tak, těsně před Szobem se hranice stáčí ostře na sever, takže zůstáváme v Maďarsku. Přívoz vyplul pod úhlem 45° proti proudu, aby přistál u druhého břehu asi 100 metrů pod místem, odkud vyplouval. Je to masa vody a sílu má pořádnou. I když bychom za ty prachy co za to chtěli, pořídili slušnou večeři pro všechny, byl to fajn zážitek, kdypak se našinec dostane na lodičku a ještě s kolem.

Tušili jsme, že na druhé straně je cyklostezka a taky že byla. Sice historická, zub času se na ní už vyřádil tak, že odpružené vidlice si docela mákly. Místy byla cyklostezka nedávno zaplavena, po krajích je shrnuté bahno a to je její úroveň nejméně šest metrů nad dnešní hladinou Dunaje. Počasí je dokonalé, máte-li rádi teploty kolem + 30º C a tak jedeme v pohodě. Místy je výhled na Dunaj, převážně ale koukáme do zeleného. V Zebegény projíždíme kolem pěkných chalup, zřejmě místní „soubor lidové architektury“. Asi docela známý, rozložili se kolem studenti malířské školy a se zaujetím pracují.

Dojeli jsme do Nagymaros, ovšem náš cíl Visegrad je na druhém břehu, dobře ho vidíme. Očekávali jsme tady nějaký mostík, ale bohužel, asi to s ním dopadlo jako se soustavou vodních děl Gabčíkovo-Nagymaros. A tak opět přívoz a opět žádná láce. Ale přeplavat se to nedá a nejbližší most je v Ostřihomi. Vysegrad, česky Vyšehrad je malé historické městečko a kdyby tady v roce 1991 nezaložili Visegradskou skupinu, tak o něm nikdo moc neví. Visegrad byl pro tuto aktivitu zvolen záměrně, jako paralela, v roce 1335 se tady sešli panovníci český, uherský a polský a už tehdy řešili, že by se nemuseli poprat hned, jak to nějakého knechta napadne. Hrad, kde to podepsali, se tyčí vysoko na skále nad Dunajem, už ale nemáme sil se tam vyškrabat, ne že bychom měli tolik v nohách, ale panuje pekelná horúčava. Asi také proto se chlapci hrnuli do první hospody za přívozem. V souladu s léty prověřenou tezí: První nebrat!, se tomu podařilo zabránit a tak jsme objevili GULYÁS CSARDU. Posezení na zahrádce, slovensky mluvící servírka, holandský ležák GROLSCH, i výběr polévek, takže gulášová, fazolová a s játrovými knedlíčky. Ty byly v polévce dva, ovšem velikosti hlavy batolete. Pivo si tentokrát dopřáli i řidiči Petr s Mirkem. Majitel jednoho z vozidel Přemek nechtěl věřit, že tady za alkohol berou s řidičákem i auto.

Cesta zpět do Ostřihomi po pravém břehu Dunaje je kratší, než cesta sem, něco přes dvacet kilometrů, ale je také vedro, že musíme dvakrát odpočívat. Auty do Tardoše už to bylo dobré. Po cestě jsme si u stánku koupili za 360 těch jejich fufňů půlku melouna a stejně ho bylo nejméně pět kilo. Na stůl šel před večeří, to prý je nový stravovací trend, zapit byl řeckým Ouzem a českou Becherovkou. Večeře opět od firmy Catering Švec, vynikající vepřové kotletky s bramborem a okurkový salát. Struhadlo dodala milá paní učitelka ze zdejší školy, hovořící slovensky. Při večeři přišla návštěva, pes zřejmě ze sousedství, čumák liška, uši a morda vlčák, ovšem nožičky jezevčík – zajímavá směs. Něco se pro něj našlo a tak jsme měli u jídla společnost až do konce pobytu. Pes je zde obecně živočišný druh velmi rozšířený, nejméně jako u nás.

Večer jsme zašli na pivko, návštěva opět slabá, ještě že nás tady mají. Sedli jsme si ven, je krásný letní večer, viděno ovšem přes Zlatého Bažanta. Trochu jsme se očuchali se servírkou, je to příjemná, velmi mladá tmavovláska jménem Edina Lengyelová a jak jsme zjistili později, jezdí i do práce na čtyřkolce. V noci žádná mimořádka, alespoň jsem o tom nenašel poznámku a že bych si to pamatoval, tak to se opravdu nepodaří.

Čtvrtek 16. července – žádná etapa.

Slabší povahy jsou v převaze a tak že prý dosť bolo bicyklov. Pojedeme si prohlédnout maďarskou metropoli. Auta jsme zaparkovali před železničním nádražím v Tatě, docela byl problém, abychom ho objevili. Dnes nám timing moc nevyšel, takže čekáme přes půl hoďky na správný spoj. Zase je vedro už dopoledne.

Jízda vlakem je sama o sobě pro mnohé z této party zážitkem nebývalým, ale tohle jsme opravdu nečekali. Supermoderní příměstská souprava, luxusní interiér, klimatizace, digitální informační systém, zkrátka jako Pendolíno, snad jen jídelní vůz chybí. Zhruba za hodinku jsme vystupovali v Budapešti na nádraží Deli. Mapy nemajíce (stále jsou asi u Tomášků na pianě) vyrazili jsme odhadem směrem k Dunaji. Capat po budapešťské dlažbě pěšky a v tom vedru, je pro cyklistu docela únavné a deprimující. Asi po třech kilometrech stojíme na nábřeží, vpravo přes řeku je parlament, vlevo most na Margaretin ostrov. Z mostu pak vidíme Rybářskou baštu s hotelem Hilton, zkrátka vše na své místě. Proběhli jsme Margaretin ostrov, je to hezký kus přírody ve velkoměstě, zaujala nás fontána s hudbou a také mohutný bílý dub, právě se převlékal.

Cestou zpět na nádraží Deli jsme narazili na jakousi sklepní hospodu, spíše vinárnu, žije to tady asi až večer, ale věnovali se nám. Jak jinak – gulášovka ale s fazolemi, ten kuchař není normální, nebo úplně z formy a opět pivo GROLSCH. Na nádraží výborná zmrzlina a pak stejnou soupravou zpět do Taty. Barbaři, místo toho aby si užívali vláčku jakým ještě nejeli a okolní krajiny, tak to prochrápali. Auta jsme našli a tak ještě do Sparu koupit něco na opékání. Výběr docela zklamal, měli jen točák, tak co nám zbývalo. Uherák za více než pět tisíc forintu za kilo a ještě se tam krčila jediná tyč. To si ho radši koupíme v Chocni.

K večeři vyráběl Mirek Švec topinky, přišli k chuti, hlavně česnek byl chválen, aby taky ne, když jsem ho osobně a s láskou vypěstoval v Perné. Mezi tím průzkumná četa vyrazila vyzkoušet ostatní výčepy ve vsi, neboť včera v Kamnenné bylo teplé pivo. Vrátili se zklamáni, k mání je jen lahvové. Chvíli nato dorazili kamarádi z Brandýsa, Tomáš, Karel, Toník a Vašek. Nic nového u nás doma, jen Tomášovy zoubky, i když zatím jen horní, spodní neměl. Pak ještě výborné buchty od Heleny Balášové, příležitostně musíme poděkovat a pochválit. Chvíli jsme poseděli pod ořechem a pak společně do hospody. Sloužila kamarádka Edina, pivo bylo o nějaký ten stupínek chladnější – Mirek Frydrych tvrdil, že to zařídil, ale jak ho znám, tak nevím, věřit či nevěřit. Vytasil se s historkou, že včera se pomocí mobilu domluvil s matkou jedné ze servírek, ta mluvila slovensky.

Vedly se řeči hlavně o fotbale, SLAVIA nedávno vyhodila šéfa obrany Ericha Brabce a není jasné, co za tím tahem vlastně je. Už jsme tady populární, přisedl si k nám majitel podniku, chlapík nejméně sto třicet kilogramů živé váhy, celkem sympatický, jak už tak tlouštíci bývají. Jak se cítil v naší společnosti těžko povědět, bavili jsme se živě a česky a to on neuměl. Ale asi dobře, poručil všem pivo. Náš pivní výkon toho večera by se dal hodnotit jako vrcholný. Myslím, že do půlky moc nechybělo. Že půlka je historický termín pro padesátilitrový sud piva, ne všichni možná vědí.

Na dobrou noc ještě panaček a pak do pelechů. Noc byla pro některé těžká, Toník spustil obvyklý chrápací koncert a nereagoval ani na tleskání, natož nějaké pomlaskáváni. Naopak potíž nebyla s dalším vyhlášeným chrápajícím Vaškem. Takticky byl vytěsněn do studené kuchyně.

Pátek 17. července – 4. etapa, ujeto 57 km, Ø 17,6 km/hod, max.63,7 km/hod.

Kam dnes, když Komárno zavrženo? Pojedeme kratší okruh Tata – Naszály – Süttö – Tardoš. Sjezd do Taty jsme si užili, padaly rychlostní rekordy. Z Taty jsme se vymotali pomocí GPS navigace a pak rovinkami kolem zahrad a polí do Naszály. Tam odpočinek na poklidné návsi, i veřejnou pumpu na vodu tu mají, ale jenom pro ozdobu. Pár kilometrů za vsí jsme už na hlavní z Komárna na Ostřihom, pohoda skončila, tady už to dost jezdí.

V Dunaalmás nás napadlo odbočit do kempu DUNA, avizoval ho poutač u silnice. Kemp byl zřejmě mimo provoz, ale objevili jsme hezkou oblázkovou pláž, to je v tomto kraji u Dunaje docela zvláštnost. A tak všichni do vody, plavky ale měl jen Beny. Teplota tak 19°C, ale osvěžující. Plavat nešlo, bylo to jak v bazénu s protiproudem na plné pecky. I tak to bylo prohlášeno za zážitek dnešního dne. Obavy z mravností policie byly zbytečné, buď žádnou nemají, nebo řešila problémy jinde. Co by s tím ale dělal předseda pořádkové komise při MÚ Brandýs nad Orlicí, Česká republika, tak to by mne docela zajímalo.

Pokračujeme dál, až jsme narazili na kemp EDEN, tak ten jsme nemohli vynechat. Má čtyři hvězdičky a možná i tu úroveň. Pár míst bylo obsazených, Němci, Holanďané, Belgičané posedávali kolem luxusních karavanů a četli si v knihách, či časopisech, jinak se tam nic moc nedělo. My zasedli na terasu, točené pouze SOPRONI, ale v tomhle počasí by byla dobrá i choceňská osmička. Polední menu opět polévkové, zde gulášová a cibulačka, obě velmi chutné. Trochu nás překvapilo, že jsme se za celou dobu tady v Maďarsku nepotkali s naší oblíbenou česnečkou.

Popojeli jsme do Süttö, trochu se nadechli a začali stoupat do Tardoše. Makačka, jako vždy, ale sprcha, pivo a další základní cyklistovy potřeby, kterých se nám na kopci jistě dostane, nás motivovaly.

Dnes se koná opékání točáku ze Sparu. Jen zavoněl zahradou, už tady byl kříženeček ze sousedství. Čuchal, ale distingovaně a tak jsem mu samozřejmě nabídl studenou porci. S ohlasem se to ale setkalo hlavně u něj. Byli i tací, kteří to považovali za plýtvání či co. K tomu mám jediné: Kdo nemá rád zvířata… dál už to znáte. Přišla také slovensky hovořící paní učitelka, opět s doprovodem pana manžela. Z čeho měl strach? I tohle by mne opravdu zajímalo. Nabízela zeleninový salát vlastní výroby, ale to už jsme klapali do hospody, tady do té už naposled.

Sólista Toník se pozdržel, snad ve sprše a tak mu ti přeopatrní dobráci mezitím zamkli ložnici i s garderobou. Něco našel v předsíni, trochu smůla, kalhoty byly moje. Že se v nich cítil poněkud stísněně je jasné, ale trpěl jen krátce. Já ovšem musel vyrazit další díry do opasku, bylo mi líto dát je na charitu.

Edině jsme věnovali lahev becherovky za to, že se snažila a byla příjemná. Tím pádem může kdesi kolovat lehce kompromitující snímek z mobilu toho lumpa M.F. Konečně se také objevil starosta Tardoše Béla. Je to sympaťák, relativně mladý chlapec, i nějakou kořalku přinesl. Hned jsme si s ní poradili. Dnes je pátek a tak asi proto živá hudba, jenže hospoda byla stejně před devátou prázdná. Ti dva muzikanti uvnitř se snažili, ale jen pro nás na verandě. Vedli se řeči, tentokrát například o spartakiádách, zkrátka, už toho hodně pamatujeme.

Sobota 18. července

Je to za námi, balíme a lehce uklízíme. Ještě kontrola co že jsme zapomněli, ale už žádné botky nenalezeny nebyly. Vracíme se stejnou trasou, přes Komárno, Bratislavu a Brno. Za zbytek forintů kupujeme ovoce, to bude doma radosti. Na Slovensku bylo pošmourno, možná to krásné počasí právě skončilo s naším pobytem v Tardoši.

V Brandýse si dáváme sraz v podvečer v restauraci Jiřička, bude tradiční hodnocení a taky aby ten přechod na „domácí režim“ byl pozvolnější. Tady už regulérně prší a to fest.

Zranění, nebo defekty, nic z toho nás letos nepostihlo, ba ani ideologické rozpory, bylo nám tam prostě dobře. Co bude za rok, bude-li něco, ještě nevíme. Několik krajů v České republice ještě stojí za prozkoumání, natož pak v Evropě.

Josef Vondrka

listopad 2009

V kategorii Cykloexpedice