„Srbi sú tu“, aneb cestovní zpráva ze zájezdu osmi slávistů

a už jen jednoho sparťana, do Kováčové na Slovensku ve dnech

15.-22. července 2000.

Sestava:

Baláž Václav, Fučík Přemysl, Kopecký Karel, Martinec Josef, Švec Miroslav, Tomášek Petr, Täuber Karel, Vondrka Josef a Černý František.

Letošní cíl naší společné cyklistické dovolené Kováčová, byla vlastně náhradním řešením. Původně jsme chtěli na Liptov, do Bešeňové. Nabízené ubytování se nám ale z různých důvodů nelíbilo a tak po dalších peripetiích a mnoha přípravných schůzích, pochopitelně v hotelu JIŘIČKA, jsme měli rezervován rekreační dům pro devět osob, za 8.000,- SK včetně poplatků, na okraji Kováčové.

Kúpele Kováčová leží čtyři kilometry od Zvolena, v nadmořské výšce 290 m. Mají vydatný pramen minerální vody (6000 l/min.), teplý 47,3˚C. Na zdejším letním veřejném koupališti bohužel vodu míchají na naprosto nedostatečných 28˚C. Léčí se zde choroby pohybového ústrojí, stavy po úrazech a ortopedických operacích, ale také například „postupné tuhnutie chrbtice“. Zkrátka pro nás jako stvořené, zvláště když uvážíme, že je zde také pět hospod a jedna pekárna.

Sobota 15.července.

kolo: 0 km

Sraz v 7,00 u kotelny. Je zataženo a chladno, přesto nakládáme do Karlova pontiacu a Pepovy mazdy 626 s vlekem. Po drobných komplikacích s upevněním kol na střechu pontiacu, které bleskově vyřešil Pepa Martinec, odjíždíme asi v 8,00 hodin směrem na Ústí nad Orlicí. Před tím ještě společné foto a loučení s přítelem slávistou Vláďou Hurychem, který ještě rozezpíván ze včerejší slávistické schůze spojené s oslavou „50“ Mirka Šaldy, nám udělil několik, jako vždy, dobře míněných rad.

První kávu si dáváme v motorestu Čenda za Olomoucí, oběd v motorestu před Valmezem, který je vyhlášený dobrou kuchyní a rychlou obsluhou. Obojí můžeme potvrdit. Někteří zůstali u „klasiky“, (česnečka, svíčková na smetaně), jiní dali přednost krajovým specialitám, (střapačky se zelím). Pokračujeme směr Makov, dál na Žilinu a do Kováčové přijíždíme asi o půl čtvrté. Ubytování je dílem okamžiku. První dojmy jsou ucházející. Pak, podle programu pečlivě připraveného již doma, jdeme „očuchávat“ místo našeho přechodného bydliště. Koupaliště bylo vzhledem ke skoro podzimnímu počasí uzavřeno, přesto se tam ale podařilo části výpravy, (K.T. a J.V.), proniknout. Klíčem byla výřečnost K.T. a krabička červených LM. Voda měla 28˚C, takže teplejší než vzduch, dalo se koupat.

Pak jsme prošli místní hospody, taky jeden hotel jménem LEONA. Točí se zde pivo CORGOŇ, STEIGER, GAMBRINUS, BUDVAR, PRAZDROJ

a možná ještě další značky.V příštích dnech jsme ještě zahlédli reklamu na pivo s velmi poetickým názvem: „SMÄDNÝ MNICH“. Bohužel,až na jednu výjimku, používají zde k dopravě piva ze sudu do sklenice potravinářský kysličník, čemuž jsme už u nás doma, přírodo zaplať, odvykli.Takže naše volba pro příští dny byla již skoro jasná.

Doma lehká večeře a slunce v lahvi, nazývané též „šiškomet“, opět, jak doufáme nezištně, dodané Přemkem. Původ má tahle kořalka snad v ovoci dříve hojně používaného k vaření povidel.

Neděle 16.července.

Kolo: Ujeto 58,63 km, průměrná rychlost 17,9 km/hod., 3.16,39 hod.v sedle, (cyklocomputer CATEYA, Japonsko).

Po hlubokém a vydatném spánku vstáváme okolo sedmé hodiny. Nastává každodenní problém zvaný jedna koupelna kombinovaná s WC na devět lidí. Jelikož ale jak známo, drtivá většina lidí se dělí na „skřivánky“ a „sovy“, i tento problém byl časem vcelku úspěšně zvládnut.

Jako správná reprezentace jsme snídaně připravovali z dovezených surovin. Již tady se ukázalo, jak málo toho někteří vědí o „kuchyni“. Například Petr byl překvapen, že na devět šálků čaje zn.PIGI je třeba použít devět čerstvých porcí tohoto čaje – on by použil tři a zdálo se, že nejraději z minulého dne. Jistě z něj bude bohatý muž.

Pohodlí společných snídaní nevyužíval Karel Täuber, zřejmě má v ranních hodinách předepsánu dietu. Protože se jeho vlastní rukou připravované snídaně skládaly ze spousty slaniny, vajec a špekáčků, doplněných množstvím cibule, kečupu a dalších ingrediencí, nedokázali jsme určit, které jeho životní orgány či funkce by měla zmíněná dieta regulovat a on sám, zřejmě z vrozené skromnosti, nechtěl o svých závažných zdravotních problémech hovořit. Údajně dokonce ani jeho obvodní lékař se k němu nesmí přiblížit na menší vzdálenost než je jeden metr. Jak se později ukázalo, pánev měl Karel na tomto zájezdu snad ještě raději než svého bika zn. ROCK MACHINE.

Po snídani sedáme na kola a jedeme do Zvolena. U prvního benzínového čerpadla hustíme na předepsaný tlak, abychom si tohoto důležitého parametru pak již ani nevšimli. Ve Zvolenu zastávka u známého obrněného vlaku z roku 1942, stojícího poblíž železničního nádraží. Pak směr Banská Bystrica, trefujeme se ale až na podruhé. Předtím ještě zakupujeme vlakový jízdní řád středního Slovenska, což je u cyklistické výpravy pochopitelné asi tak, jako muslim na zabíjačce. Cesta pohodově ubíhá až za kúpele Sliač. Je tady první defekt, Karel Kopecký „udělal“ zadní gumu. Rychlá oprava, při které zjišťujeme, že nikdo nemá montážní klíč č.15! Po dalším kilometru je guma opět prázdná. Následuje podrobnější zkoumání pláště, jehož výsledkem je zjištění, že Karlova příprava bicyklu spočívala v jeho naložení na pontiac. Po další provizorní opravě se Karel vrací a my pokračujeme, již za občasného oblékání pláštěnek.

Prohlížíme si historické jádro Banské Bystrice a na náměstí SNP se setkáváme a pochopitelně fotíme, s cyklistou samotářem z Estonska, který je na cestě do Maďarska a Rumunska. Za patnáct dní najel již 1800 km a je mu šedesát tři let – prostě borec! Plynnou ruštinou se s ním domlouval známý polygot Petr. Za zmínku stojí borcovo kolo zn. TREK – na kole stejné značky vyhrál letošní závod Tour de France Američan Lance Armstrong. Pak se pokoušíme rozměnit bankovky v hodnotě 1000 SK, kterou jsme každý dostal od pokladníka výpravy jako kapesné. Banská Bystrica utkví navždy v našich myslích jako město, kde rozměnit 1000 SK prostě nelze.

Oběd v nádražní restauraci, (kapustnačka, segedínský guláš), pak zpět, se zastávkou v Kúpeloch Sliač. Vyjíždíme do pořádného krpálu až k prameni minerálních vod a nezabránila nám v tom ani dopravní značka zákaz vjezdu. U zřídla fronta místních s PET lahvemi – vtipné, nemusí se platit. Spravedlivé je ale přiznat, že stejná situace by u nás nebyla jiná. Na tomto místě posloužila zřejmě slávistická vlajka umístěná na nosiči bicyklu J.V. k identifikaci národnosti naší výpravy. Právě zde, jsme od místních nosičů vody zaslechli ona památná slova, která se pak stala mottem výpravy: „Srbi sú tu“.

Domů to máme už jen pár kilometrů a tak po příjezdu ještě, kromě několika líných, stíháme koupání v termálu. K večeři nás čekalo lečo s chlebem. Pak večerní porada v salonu, s nezbytnou trochou alkoholu, tolik potřebného pro další dobré výkony v příštích dnech – i na Slovensku musí jednou přestat pršet.

Pondělí 17.července.

kolo: 0 km.

Vstáváme okolo sedmé, do vytrvalého deště. Po snídani bereme nápad Pepy Martince zajet do Zvolena a v turistickém informačním centru se zeptat: „Co s načatým dnem?“. Zachovalá čtyřicítka nám s úsměvem sdělila, že tak jako v celé Evropě, tak i na Slovensku, jsou všechny pamětihodnosti, kromě některých hospod, v pondělí zavřeny.

Po nákupech do kuchyně se vracíme do Kováčové, chatová oblast „C“, čp.63, do domu, na kterém tento týden vlaje slávistická vlajka.

Po obědě z vlastních zásob odpolední klid na lůžku a pak, protože zrovna neprší, podrobnější prohlídka lázní s cílem zjistit, zda poskytují procedury na komerční bázi. Někteří se pídili po masážích a jistě měli na mysli masáže erotické. Neuspěli jsme ani v jednou případě a tak jsme navštívili poslední nezmapovanou hospodu „BENKO PENZIÓN“ a speciálně „kategóriu hostinec Zuzana“. Překvapivě dobré pivo zn. STEIGER z pivovaru Vyhne (kde to je?), deklarované na nápojovém lístku jako 11,5˚, za 13,- SK a hlavně bez kysličníku. Příjemný personál, otázku „Spravíme ještě pivko?“ jsme od toho dne slyšeli ještě mnohokrát. Zaujal nás také slogan na pivních táccích, zde je: „Keď správného Slováka pocit smädu stihne, uhasí ho pivem Steiger z pivovaru Vyhne“.

K večeři připravili Mirek a Karel Täuber špagety, které měly veliký úspěch, jen jaksi neodhadli jejich množství – zdálo se, že špagetami budeme krmeni až do konce našeho pobytu.

Pak ještě nějaký panáček a bohužel, sledování ST 2. Přestalo pršet, přesto plán na zítra je nejasný, trvalému zlepšení počasí moc nevěříme. Padl také návrh, navštívit Budapešť.

Úterý 18.července.

Kolo: 0 km.

Ráno zataženo, déšť a tak hrady, zámky atd. Pochopitelně auty. Nejprve Banská Štiavnica, hornické muzeum v přírodě. Za 30,- SK na muže jsme vybaveni plášti, ochrannými přílbami a lampami a po delším čekání, podle návštěvnosti zřejmě prší na celém Slovensku, sestupujeme do bývalých zlatých, stříbrných a antimonových dolů. Bylo to velmi zajímavé a poučné – všichni pak chválili svá současná zaměstnání, důchodci všeho druhu zvlášť.

Pokračujeme dál, projíždíme městečkem Vyhne a také kolem našeho již oblíbeného pivovaru. Obědváme v Prievidzi, v hotelu na náměstí ve sklepní vinárně, protože restaurace, zřejmě pro nedostatek hostů, je zavřena. Byla tam skoro tma, zato nám ale dali speciální „tatranskou“ polévku se slevou za 10,-SK.

Přijíždíme do Bojnic, zde prohlídka známého pállfyovského zámku s padesáti procentní slevou na vstupném pro občany SR a ČR, takže za 60,-SK. Na koupání v termální vodě nám již nezbyl čas. Poblíž zámku jsme potkali Honzu Poštýnského ze Sudslavi s rodinou – svět je malý.

Po návratu do Kováčové zastávka na „Štajgra“. Zdá se, že stejnou hospodu si oblíbil také známý slovenský herec Marian Labuda, který se zde, v Národním rehabilitačním centru, zotavuje po autohavárii. Kromě našeho oblíbeného moku též zmrzlinové poháry, (à 60.-SK), – naše popularita u zdejšího personálu roste.

Debaty u stolu se celý týden ubíraly různými směry, kromě obvyklých hospodských plků a „chytrých řečí“, dominovala vždy dvě velká, nosná témata:

1. co zítra
2. cholesterol

Snad proto připravujeme k večeři topinky smažené na vepřovém sádle. Dle Mirka musí „plavat“ – na dotaz, zda sádlo nemá až příliš cholesterolu, lakonicky odpověděl: „to vokape“. Topinky byly potřeny hrubě česnekem a také směsí neznámého složení, ale delikatesní. Na závěr slunce v lahvi a meruňkovice ročník 1999 ze Šakvic, kterou věnoval J.V., měl jakési rodinné výročí. Ráno bude těžké.

Středa 19.července.

Kolo: 71,90 km, Ø 21,7 km/hod., 3.18,21 hod. v sedle.

Konečně se vyjasnilo a tak když Pepa Martinec přivezl čerstvé „rožky“ (nic moc), etapa do Lučence, zpět auty. Vyrážíme v 8,00, kromě Pepy, který se obětoval a bude zajišťovat servis a Karla. Ten není ke vzbuzení. Na Slovensku určitě neplatí pravidlo známé z Rakouska, že ve čtvrtek je povoleno 2,8‰ alkoholu v krvi a navíc je dnes teprve středa.

Cesta jde dobře, vadí poměrně hustý silniční provoz. K.T. se stále domnívá, že jedeme po dvoproudé komunikaci. Po kratších zastávkách, jedna byla ve vesnici jménem Kriváň, odbočujeme k přehradní nádrži Ružiná. Ta slouží k závlahám i k rekreaci. Asi vzhledem k počasí zrovna narváno nebylo, i když je tam hezky. Pokračujeme do Lučence, již vedlejšími cestami jejichž profil je vlnitější, za to téměř bez provozu.

V Lučenci zajíždíme do historického centra, k citlivě zrekonstruovanému paláci REDUTA. Téměř současně přijíždí náš servis včetně K.K. V CAFÉ LEHÁR ochutnáváme skvělé pivo KELT za 22,-SK, (v licenci Heineken vyrábí Zlatý Bažant Hurbanovo) a relaxujeme. Z venkovního posezení máme výhled na vedle sebe stojící kalvínský a katolický kostel.

Nakládáme naše stroje na auta, cestou zpět pozdní oběd v motorestu Halier. Tak jako jinde i zde jsme téměř jedinými hosty. Za kompletní menu obvykle platíme 80,- až 100,-SK.

Po návratu ještě termální koupaliště, kde nejtermálnější jsou sprchy a obvyklá zastávka u Benků.

Čtvrtek 20.července.

Kolo: 126,78 km, Ø 26,2 km/hod., 4.50,34 hod.v sedle.

Ještě večer rozhodnuto, že zatáhneme kola do Telgartu (dříve Švermovo). Pepa Martinec a Karel Kopecký budou zajišťovat servis, my ostatní pojedeme zpět.

Z auta hodnotíme profil etapy a shledáváme jej úměrným naší cyklistické formě – bude to skoro stále z kopce.

V Telgartu, snad na návsi, nasedáme na kola, máváme několika Romům prodávajícím u silnice borůvky a jakési houby žluté barvy a vyrážíme směr Banská Bystrica.

První větší zastávka je v Brezně na náměstí. Chvíli odpočíváme, fotíme pomník generála M.R.Štefánika a pak pokračujeme. U Podbrezové nakládáme kola na auta a vyjíždíme k horskému hotelu Srdiečko, když ovšem cílem byl přinejmenším vrchol Chopku. Jaké bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že lanovka „nepremává“. Zimní sezóna, letos mimořádně dlouhá, jim „hodila“ tolik, že v létě nepracují.

Sundáváme kola z aut a je před námi sjezd ze Srdiečka. Byl to přímo adrenalinový zážitek, autor této zprávy přiznává, že když se mu na computeru ukázalo číslo šedesát, brzdil. Někteří tvrdili, že jeli až 67 km/hod., záznamem na computeru to ale nepotvrdili.

Pokračujeme dál, po hlavní, na Banskou Bystrici. Téměř po celou etapu máme nádherné výhledy na Nízké Tatry. Není toho mnoho, co můžeme Slovensku závidět, jejich přírodní bohatství sem ale rozhodně patří.

Na oběd se zastavujeme kdesi za Podbrezovou. Jako obvykle, jsme téměř jediní hosté. Menu klasika, vyjímkou byla ryba.

Na další cestě nás přepadla vydatná dešťová přeháňka, než jsme si ale rozmysleli, zda se schovat, nebo hledat pláštěnky, bylo po dešti a uschli jsme „za provozu“. U Banské Bystrici zastávka, část výpravy nakládá kola na auta, zbytek, (K.T., P.F. a J.V.), pokračuje až do Kováčové.

Pak tradičně do naší oblíbené hospůdky, večeře z vlastních zdrojů, zapíjená šiškometem. Tu noc se naplno projevila láska Karla Täubera k pánvi, dokonce s ní i spal!

Pátek 21.července.

Kolo: 44,71 km, Ø 21,10 km/hod., 2.00,56 hod. v sedle.

Plníme další část našeho plánu, navštívíme starobylé město Kremnici. Protože převýšení je hrozivé a včerejší etapu ještě naše „zázračná“ mazání z nohou nevyhnala, nakládáme kola ve Zvolenu do vlaku a asi pěti tunely se dostáváme k dnešnímu cíli. V Kremnici je hezký zámek, jehož prohlídka trvá dvě hodiny, takže bez nás, (dost bylo zámků). Zaujalo nás náměstí, které je až neuvěřitelně strmé, jako ostatně celá Kremnica. Náměstí bylo bohužel ten den obsazené trhovci, povětšině s artiklem, který důvěrně známe od nás. Za zaznamenání stojí, že zde si nás pro změnu pletli s Rusy! Brzy po rozdělení společného státu tady všichni zapomněli na slavný SK SLAVIA Praha.

Sjezd z Kremnice je vynikající, dál pak jde cesta také dobře, takže jediný problém je, že Pepa Martinec píchl. Opět přišla ke cti skvělá cestovní dvoutaktní pumpa zn. AUTHOR, (500,- Kč). Majitel přiznává, že tento přístroj mu doporučil bezkonkurenční znalec cykloturistiky, vlastník Velké knihy o cyklistice, K.T. Původně se J.V. zdála tato investice jako velká rozmařilost, nyní musel uznat, že to nebyly vyhozené peníze.

Byl to již čtvrtý defekt tohoto typu, což tak trochu vypovídá o stavu cest na Slovensku – je obdobný jako u nás, to znamená mizerný.

Cestou domů jsme se trošku trhli, abychom se u oběda opět sešli. Tentokrát to byl guláš v plechu, (nic moc, ale co chcete – 400 g za 20,- Kč), pak koupání, voda se nám zdála chladná i když deklarováno 28˚C. Kde jsou ty časy, když napouštěli bazény přímo z vrtu. Nyní teče „ostrá“ voda pouze ze sprch a to ještě ne vždy.

Balíme a jdeme se rozloučit do penzionu BENKO. Příjemné posezení u „našeho“ stolu, vlastně stolů, museli jsme vždy srazit dva. S troškou nostalgie si dáváme posledního „Štajgra“ – líbilo se nám tady.

Večer doma přichází gastronomický vrchol celého pobytu, opékáme na zahradě špekáčky. Také se snažíme dopít sluníčko, to se nám ale, k velkému údivu,nepodařilo. Jedna lahev zůstala v lednici. Pokud nás budou střídat nějaké slabší povahy, použijí pravděpodobně tuto kapalinu do petrolejové lampy nebo turistického vařiče.

Sobota 22.července

Kolo: 0 km.

Poslední ráno, dnes končíme. Již dříve jsme se rozhodli, že domů pojedeme přes Pálavu a navštívíme Jendu Bílka v Šakvicích, úplně přesně řečeno, jeho vinný sklep.

Cestou ještě navštěvujeme v Topoľčiankách zámek, kdysi letní sídlo československých prezidentů. Nyní je z tohoto půvabného zámku dílem hotel a dílem odborářská zotavovna. Oběd už za „naše“, broskve u silnice také. Kupujeme za dvacet, protože dál jsou až za patnáct.

Jenda Bílek má opět výborné víno i meruňkovici, obě komodity jsme načerpali ne jen do sebe, ale i s sebou. A tak jedinou vadou na kráse tohoto posezení ve sklípku bylo jeho poněkud náhlé ukončení.

Doma, v našem milém Brandýse, kam přijíždíme nečekaně brzy, se rozcházíme jaksi nekoordinovaně. Jistě ale bude následovat několik hodnotících schůzí, pochopitelně v hotelu JIŘIČKA, takže vlastně tenhle zájezd ani nekončí. A tak poznámka jednoho z účastníků, že „letos to bylo tak trochu o pionýrském táboře“, má spíše jádro emocionální než racionální.

Schůze hodnotící by mohly plynule přejít ve schůze přípravné, pochopitelně v hotelu JIŘIČKA, řešící cyklistický zájezd brandýských slávistu v roce 2001.

J.V., srpen 2000.

V kategorii Cykloexpedice