Cestovní zpráva o cyklistickém výletu několika Slávistů,doplně-

ných dvěma Sparťany, z PASOVA do VÍDNĚ 18.7.-24.7.1999.

Sestava: Miroslav Švec, Karel Kopecký, Josef Vondrka, Přemysl Fučík,

Václav Baláž, František Černý (organizovaný Sparťan!), Karel Täuber

(vlažný Sparťan), Petr Tomášek (řidič doprovodného vozidla a styčný

důstojník).

Neděle 18.července.

Dopoledne nakládáme v sídlišti V Zahradách kola a bagáž do Karlova pontiacu a Petrova citroenu s vlekem a v půl desáté, po nezbytném loučení, odjíždíme směrem na Zámrsk, přes Chrudim, Humpolec, Pelhřimov a Tábor do Písku. Zde zastávka, oběd v hotelu Pod Skálou, přímo na břehu řeky Otavy (4 x francouzská polévka, 3 x smažený hermelín, 4 x kuřecí špíz, 1 x guláš s rýží a pivo Platan 11 stupňů). Krátká prohlídka města – kamenný most přes Otavu, Elektrárna královského města Písku, dům, který inspiroval Fráňu Šrámka.Pokračujeme na Čeňkovu Pilu a dál do kempu Antýgl. Stavíme tři stany a přesouváme se ke kiosku (Gambrinus 12 stupňů za 16,-), současně testujeme první láhev alkoholu ne zcela jasného původu, který nezištně výpravě dodal Přemek.Zjišťujeme také, co všechno jsme zapomněli doma: autor této zprávy linecká kolečka v mrazáku, Karel Täuber mapu trasy na piáně, Karel Kopecký nosné tyče ke stanu, neznámo kde.U kiosku byly k jídlu pouze jakési klobásy a tak několik mlsných jedinců vyrazilo ještě do hotelu Antýgl. Zde 3 x JORI-TORI, z názvu jsme usoudili, žese jedná o šumavskou specialitu, 1 x chalupářský špíz a potupná desítka Gam-brinus, ovšem vrchol večera 2 x zmrzlinový pohár. Mezi tím, se ostatní přátelé pilně věnovali již zmíněnému testování alkoholu,který sice jeho dodavatel nazývá sluníčkem, ovšem ujaly se též názvy bílá hůl, sr…, atd. A tak se stalo, že Přemek nezvládl úplně závěr večera a zřítil se na stan neznámé turistky – ta sice hlasitě projevovala nevoli, už jí to ale nebylo vůbec nic platné – na Antýgl bude asi dlouho vzpomínat a my také.

Pondělí 19.července.

Ráno pěkná kosa, vstávání bez povelu a protože jsme se kávy v kiosku nedočkali,tak v 7,00 odjezd, při kterém se Karlovi „podařilo“ přehlédnout při couvání jakousi výstražnou tabuli, takže defekt na zadním směrovém světle. Jedeme přes Kvildu, na hraniční přechod Strážné, zde bez větších potíží propuštěni do SRN. Dojíždíme do Pasova a parkujeme pod mostem přes Dunaj, za 2,-DM na hodinu a auto.Prohlídka univerzitního města Pasova, zaujala nás zvonkohra na místní radnici,i když máme podezření, že byla z playbacku. Mapu trasy, která je před námi jsme ale v Pasově nesehnali. V první vesničce za Pasovem, u hezkého fotbalového hřišťátka, taháme kola z vleku a psychicky se připravujeme na první šlápnutí. Právě zde se nezbytnou kulisou výpravy stala slávistická vlajka, kterou si J.V. připevnil na nosič svého kola.Hodnotíme také výstroj jednotlivých účastníků a musíme bohužel konstatovat, že mezinárodní cyklistickou úroveň má pouze Karel Täuber. Takže celou cestuzůstaneme asi v jeho stínu. Možná, že už zde, vznikly v podvědomí J.V. myšlenky na rozdělení skupiny. Ke cti Karlovi slouží, že nezištně zapůjčil J.V. své rezervní cyklistické rukavice. První kilometry jdou dobře, pověsti nelhaly, podle Dunaje vede asfaltová stezka pouze pro cyklisty a jak budeme mít možnost zjistit, tak až do Vídně, což je asi 350 kilometrů. První zastávka a občerstvení je ve vesnici Niederranna, opětu fotbalového hřiště. Loučíme se s Petrem, vrací se domů. My pokračujeme dál. Přívozem, za 25,-ATS na muže a kolo, se dostáváme na pravý břeh Dunaje. Na přívoze se rozhodl fotografovat svou starožitnou zrcadlovkou zn. PETRI Karel Täuber, takže málem došlo ke zdržení jeho návratu. Zde nutno poznamenat, že různá zdržení, zdržování a momentální nepřítomnosti na správném místě, nakonec Karla proslavily. Pokračujeme a po krátké zastávce na kamenném odpočívadle s krotkými divokými kachnami pod hradem Kirchberk, ten je pochopitelně na druhém břehu, dojíždíme na smluvený sraz, který vyšel, do Aschachu. Zde rozhodnuto, že pokračujeme dál, po levém břehu, do Ottensheimu, tam sraz na stezce před městem, který opět vyšel. Večeříme v polních podmínkách, u cesty, sekanou s brambory. Přes určité pochybnosti o její zachovalosti se nakonec ukázalo, že všichni přežili. Mezitím zvědové objevili nedaleko veřejný sportovní areál, kde nám místní povolili postavit stany – takže pohoda. Nejdříve jsme ale poseděli u kiosku s točeným pivem místní provenience za 30,-ATS, my jsme ovšem popíjeli z vlastních zásob Ferdinanda v plechu (5 voltů!) a kořalku s jedním z místních opilců. Náš skvostný alkohol zde slavil úspěch v uvozovkách u obsluhy stánku. Stolovníky při tomto posezení zvláště zaujala Vaškova historka o tom, „jak hledal signál“. Pozdě večer, po noční sprše a na povel “Schwarz – Schuster „,jsme zalehli k odpočinku. Ten den jsme ujeli 74 kilometrů bez defektu.

Úterý 20.července.

Ráno nás vzbudili pracovníci místních „technických služeb“, kteří mohutným strojem kosili trávník. Po snídani sedáme na kola a vyrážíme na prohlídku blízkého Lince. Linec je krásné historické město. Mimo jiné nás na okraji města zaujal zřejmě zde oblíbený sport, který by se dal nazvat asfaltová metaná, čili curling, ale na asfaltu.  Za Lincem pokračujeme po levém břehu, mimo jiné, též kukuřičnými poli. A právě zde, se dle názoru Karla Täubera, zvláště zalíbilo některým jedincům. Dodnes mu ale zůstává záhadou důvod tohoto zalíbení, neboť krajina to byla v podstatě fádní. Dojíždíme do Mauthausenu, kde domluven sraz s doprovodem, který vyšel. Poblíž lomu, kde ve světové válce těžili vězni koncentračního tábora stavební kámen, vaříme oběd. Po celou dobu zájezdu vynikal v kuchyni ne jen Karel Kopecký, ale také Vašek Baláž. Autorovi této zprávy není známo, zda proto, že je mu tato činnost v běžném životě vzácná a nebo proto, že je tak zvyklý. Částečně jedeme, částečně tlačíme kola k táboru ( 14 % stoupání). Prohlídka za 25,-ATS na muže, za to magnetofon s perfektně zpracovaným výkladem v češtině. To co jsme viděli na nás velice zapůsobilo, byl to deprimující zážitek. Překvapila nás slušná návštěva, zvláště poměrně mladých lidí. Pokračujeme dál, po levém břehu Dunaje, přes Au a Naarn do Greinu, kde domluven sraz. Na příhodném místě se koupeme v Dunaji. Teplota vody je přijatelná, Dunaj se zdá teplejší než Tichá Orlice. Plavat se ale moc nedá, pár metrů od břehu je poměrně silný proud. Před Greinem na stezce nás čeká Karel s dobrou zprávou. Má zajištěný kemp přímo ve městě na břehu Dunaje, cena asi 400,- ATS kompletně, – jednomyslně schváleno a tak ubytování, večeře z vlastních zásob a pak prohlídka historického jádra tohoto půvabného městečka. V devět večer dispečink mobilem s Petrem, pak posezení s další lahví a hodnocení končícího dne. Ujeli jsme 80 kilometrů bez defektu.

Středa 21.července.

Po snídani nejprve zakupujeme za 75,- ATS skvělý a praktický doplněk na naše kola – panoramatická zpětná zrcátka. Okamžitě je montujeme na stroje – ovšem kromě Karla Täubera (zase nějaká vyjímka) a vyrážíme po levém břehu do Ybbsu, kde domluvena zastávka. Cestou přišel první defekt – Přemkovi na jeho „vymakaném a promaštěném“ favoritu padá řetěz. Sice nic vážného, přesto se ale tato příhoda neobešla bez jízlivých poznámek. Že byly ale vcelku oprávněné ukázaly další dny, kdy se ještě Přemkovi podařilo „strhnout“ nejmenší zadní převod. Na této části trasy předjíždíme invalidu, který „maká“ na vozíku s ručním pohonem a skoro nám stačí! Po krátkém odpočinku v Ybbsu pokračujeme po pravém břehu do města Melk. Tam oběd z vlastních zásob (brr, čočka!) a prohlídka známého benediktinského kláštera. Při cestě k němu se nám ale postupně ztratili oba Karlové, což se ovšem u Karla Täubera dalo již předpokládat. Protože jsme byli domluveni na srazu před Kremží, zůstáváme klidní. Klášter sám je impozantní stavba, v posledních dvaceti letech stále opravovaná. 60,- ATS za podrobnou prohlídku jsme ale vzhledem k nedostatku času a omezeným devizovým zdrojům neobětovali. První část trasy z Melku do Kremže se nám přiliž nelíbí, vede totiž po silnici. Až poblíž Kremže projíždíme krásnou krajinou Dolního Rakouska, plnou vinic a meruňkových sadů. Na jedné ze zastávek nás dojíždí Karel, ovšem způsobem, při kterém málem přejel Mirka. Velké štěstí měla též domorodá stařenka, která rozvážným krokem přecházela cyklistickou stezku jen několik okamžiků před tím, než se Karel přiřítil – jeho rychlost jsme, alespoň podle vytřeštěných očí, odhadovali na 50 km/hod. Již společně pokračujeme dál, hojnými meruňkovými sady, které lákaly k zastavení – odolali jsme. Spíše náhoda, než perfektní organizace chtěla, že jsme před mostem do Kremže zahlédli zaparkovaný pontiac. Místo to bylo perfektní, protože s kioskem a jelikož nám ten den již došel v cyklistických lahvích čaj, shodli jsme se, že nám točené pivo za 31,- ATS, již dlouho tak nechutnalo. Dojíždíme do Kremže, již víme o kempu, je sice dražší než ten minulý, za to má ale jistě o jednu hvězdičku víc – perfektní sociální zařízení, trvale tekoucí teplá voda. Po večeři, (drobivý lunch-meat, ochucený grilovacím kořením Mirka, brambory), si jdeme prohlédnout, jak se domníváme, město Kremž. Jenomže se podle městského plánu jaksi nemůžeme chytit. Až dotazem u místní krasavice zjišťujeme, že nejsme v Kremži, ale ve Steinu. Existuje totiž Krems und Stein, obě města jsou propojena. Nakonec jsme ovšem nelitovali, Stein je vyjímečné městečko, zachované ve stavu jak bylo po staletí budováno a bezvadně udržované.Vinice začínají hned za posledními domky. Velmi se nám tam líbilo. Kremž jsme si ovšem nechtěli nechat ujít, už proto, že když se nám nepodařilo sehnat originální linecké těsto, tak jsme chtěli alespoň originální kremžskou hořčici. Takže rychlý přesun po proudu Dunaje. V Kremži jsme poseděli v příjemné zahradní restauraci u radnice, kde pivo bylo sice pitné, ale obsluhující číšník nás „natáhl“ o 100,- ATS – asi proto, že jsme se v průběhu večera pokoušeli amatérsky zapálit stolní kahánek. Docela jistě již nejde použít. Po desáté večerní návrat do kempu a „hodnocení“ u dalšího litru. Bohužel tentokrát nezůstalo jen u něj a tak se přímo úměrně s počtem vypitých panáků zvyšovala hlasitost naší oduševnělé debaty. To zřejmě vadilo britskému turistovi v sousedním stanu, neboť nás začal velice rozezleným hlasem okřikovat. Z toho jsme usoudili, že ve Velké Britanii mají takový zvyk, že v noci spí. Doutnající mezinárodní konflikt se ale podařilo zažehnat, dokonce jsme našli i naše stany a upadli do stavu, který byl tentokrát všechno, jen ne zdravý spánek. Ten den jsme ujeli 89,5 kilometrů.

Čtvrtek 22.července.

Ráno se probíráme s různými pocity. Méně odolní jedinci trpící kocovinou, zvláště autor této zprávy, dokonce s těmi nejhoršími. Proto mu Mirek naordinoval lék, který běžně používá na své srdeční potíže. Zabral jenom částečně. Stalo se také to, čeho jsme se v duchu nejvíce obávali. U přítele Täubera došlo k poškození zraku, které bylo tak vážné, že při cestě z ranní hygieny musel použít slepeckou hůl a dokonce hlasitě, svou vytříbenou němčinou, požadoval pomoc. Naopak zcela klidným zůstal řidič doprovodného vozidla Karel Kopecký, protože byl čtvrtek a v ten den platí v Rakousku v silničním provozu takové zvláštní pravidlo a sice, že obsah alkoholu v krvi řidiče může být až 1,8 promile.Plníme cyklistické lahve osvědčeným instantním čajem, nasedáme na kola a vyrážíme – dnes bychom měli dorazit do Vídně. Jde to ztuha, cítíme následky včerejšího „večírku“. Po dnech nádherného slunečného počasí přichází déšť. Byla to ale jenom přeháňka, takže zatím v celku v pohodě přijíždíme do Tullnu a zde pod mostem vaříme oběd. Pak dělení zbylých valut a nákupy. Po poradě, která vlastně určila další osud výpravy, sedáme na kola a jedeme po pravém břehu směrem na Vídeň. Když jsme zvažovali, jak se ve Vídni sejít s doprovodným autem, zřejmě se nám následkem momentální ztráty duševní koncentrace zalíbila teze Karla Täubera, (který je sice vlažný Sparťan, ale přeci jenom Sparťan), že na okraji Vídně narazíme na kemp. Ještě dlouho si budeme pamatovat, jak hluboký to byl omyl. Ještě, že byla dohodnuta náhradní varianta – pozdější sraz v Prátru. Po cestě konečně přichází první hromadný pád, spíše jen zázrakem až nyní. Jen těžko zjišťovat, kdo „usnul“, nebo kdo pozdě „ukázal“, faktem zůstává, že odření byli Franta a Mirek. Drobné závady i na kolech, ale nic co by nám zabránilo v další cestě.V Klosterneuburgu, pár kilometrů před Vídní, nás zastihl opět déšť, tentokrátuž vydatný. Asi hodinu čekáme a když déšť nebere konce, pokračujeme. Ti co měli pláštěnky a bundy u sebe, mají alespoň nějakou ochranu, ti co měli tyto ochranné prostředky vtipně v doprovodném vozidle, musí jet v tom, do čeho se ráno oblékli. Na druhou stranu, mají ale dostatek sil, protože netahali po celé trase „zbytečné kilogramy“. Do Vídně přijíždíme za hustého a vytrvalého deště a vidíme mnoho zajímavého, jenom ne to, co nás v této chvíli zajímá nejvíce, tj. kemp jakékoliv kvality. Začínáme tušit, že nepůjde vše hladce jako doposud a dochází nám, že vyrazit do Vídně na kole, bez mapy, v dešti a skoro ve tmě, může jen pár dementů z Brandýsa nad Orlicí v České republice. Když jsme se ocitli na rušné vídeňské třídě a cyklistická stezka nikde, bylo nám jasné, že jsme parádně „zakufrovali“. Takže dotaz plynnou vídeňskou němčinou zněl: „Kudy do Prátru?“. Ochotný domorodec určil základní směr a tak pokračujeme. Nakonec se tato varianta srazu ukázala jako prozíravá, neboť již z dálky vidíme známé vídeňské kolo. To jsme ale ještě netušili, že den pro nás zdaleka nekončí. Když jsme nenašli Karla a pontiac, domnívali jsme se, že ještě hledá kemp, což byl další hluboký omyl. Nezbylo nám, než v dešti a chladu, již řádně promočeni, čekat. Asi po dvou hodinách se Karel konečně objevil s tím, že čeká asi pět minut cesty odtud, také u hlavního vchodu a to již od sedmnácti hodin – to jsme se nasmáli! Ti co v tu dobu ještě dobře viděli tvrdí, že na Karlově tváři pozorovali otlačeniny, možná způsobené hlubokým spánkem. Nastala další fáze – společné hledání kempu. I když jsme se poptávali a popojížděli Vídní různými směry, nebylo to nic platné. Situace byla již skoro vážná, když přišel nápad, strávit noc pod tribunami stadionu, kolem kterého jsme projížděli. Nakonec jsme to také udělali a nebyla to noc úplně nejhorší. Jaká slast, když jsme se mohli převléknout do suchého. Náš „oblíbený“ alkohol sice již došel, našla se však ještě lahvinka skvělého koňaku, kterým jsme se přeci jen trochu zahřáli. Při dispečinku s Petrem domluveno, že ráno sedá do auta a jede pro nás. Závěr dnešního dne nás natolik deprimoval, že jsme neměli nejmenší chuť pokračovat až do Bratislavy, o čemž jsme po cestě začali uvažovat. Ten den jsme ujeli 96,5 kilometrů.

Pátek 23.července.

Ráno, před sedmou hodinou, jsme byli vzbuzeni okolo chodícími dámami a pány. Věděli jsme sice, že jsme na městském stadionu Ernsta Happela, na kterém mimochodem hrají svá fotbalová utkání ligová družstva Rapidu a Austrie, netušili jsme ovšem, že na stadionu sídlí magistrát města Vídně a že vchod do této ctihodné instituce se nachází právě vedle našich spacáků. Pro jistotu tábor bleskově likvidujeme a po snídani v trávě (naproti v parku), se přesouváme k našemu milovanému Prátru. Díky mobilnímu telefonu a slávistické vlajce vyšel tento sraz perfektně. Nakládáme kola a bagáž a loučíme se s Vídní, na kterou budeme mít tentokrát smíšené vzpomínky. Odjíždíme do Mikulova a zde se v prvním hotelu, na který jsme narazili, necháváme obsloužit. Krmě byla chutná, pití také, obsluha příjemná a ceny přijatelné, takže v dobrém budeme vzpomínat a vřele doporučujeme. Jediný problém je v tom, že jméno tohoto skvostného hotelu jsme si nepoznamenali. Jisté je jenom to, že to nebyl hotel Rohatý Krokodýl. Pokračujeme dál na Pálavu, do Šakvic. Do Šakvic proto, že tam žije a má vinohrad se vším co k němu patří Jenda Bílek, přítel Karla Täubera (vida, přeci jen má Karel nějakou dobrou vlastnost). Byli jsme již očekáváni a tak bez váhání hupky do vinného sklepa, prohlídku vinohradu jsme si nechali na pozdější dobu. No a ve sklípku jsme ochutnávali a ochutnávali a kdybychom neodjeli, tak asi ochutnáváme ještě dnes. Víno Jenda „umí“, meruňkovici taky. Oběma komoditami jsme se vybavili i na cestu domů, snad něco dovezeme. Plánovali jsme sice původně, že ještě dnešní noc strávíme na cestách. Jenže večer přichází útlum, zřejmě reakce buď na nedávno prožité hrůzy, nebo na drobné přestupky v životosprávě v minulých dnech a tak se rozhodujeme pro návrat již dnes. Do našeho milého městečka se vracíme asi hodinu po půlnoci. Vykládání ponecháváme na rozumnou dopolední hodinu a až na jednoho diskotékového nadšence se rozcházíme do svých domovů. Tak skočila cesta, o které někteří dlouho snili, jiní se jí trochu obávali, ale všem se nakonec velice líbila.

B.n.O., srpen 1999, JV.

V kategorii Cykloexpedice