Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí o. s., localhost/slavia, Jaroslava Beneše st. ⃰1960, Josefa Diblíka ⃰1945, Miroslava Frydrycha ⃰1949, Vladimíra Knapovského ⃰1964, Zdeňka Krále ⃰1951, Miroslava Švece ⃰1940, Petra Tomáška ⃰1947 a Josefa Vondrky ⃰1946, ve dnech 14. – 21. července 2012 do Třeboně, http://www.mesto-trebon.cz/, na adresu Sídliště 1158, 37901 Třeboň II, GPS souřadnice: 49°0’45.693″N, 14°44’57.710″E, 455 m. n. m. http://www.e-chalupy.cz/jizni_cechy/ubytovani-trebon-v-rodinnem-dome-2465.php.  Parta stejná jako vloni na Dunaji, jen s drobnou změnou, Láďa už je také člen spolku.

Zdálo by se, alespoň podle adresy, že poprvé za těch třináct let, co takhle jezdíme, jsme měli základnu na sídlišti. Nebylo tomu tak, to si jen zdejší městští úředníci ušetřili práci a těch pár domků a jednu zemědělskou „farmu“ na severním okraji města správně, ve smyslu spravovat, ne že by to bylo dobře, přilepili k sídlišti. Břilice jsou vidět přes rybník.

Původně jsme chtěli do Vodňan, ale barák, který se nám zalíbil, nebyl nakonec k mání. Proto Třeboň, i přesto, že jsme v tomto kraji byli v roce 2003, a to v Hamru, místí části Chlumu u Třeboně, u pí Mgr. Marie Cvrčkové, www.cvrcek.cz. Z tehdejší party už zbyli jen Mirek Š. Zdeněk, Petr a Pepa V.

Asi dvakrát jsme se sešli, co kdo udělá či připraví, i když je to za ta léta jasné. Protesty žádné, bodejť by taky jo, a mohlo se jet. Auta: Mirek F. oktávku a Láďa fiata. Když ho viděl synátor Pepy Diblíka, myslím toho fiata, pravil, že myslel, že jedeme autem. Sprosťák jeden. Na druhou stranu, je to člověk z automobilové branže.

Sobota 14. července, 1. etapa, ujeto pár kilometrů.

Sraz v 9.40 SEČ u kotelny, tradice je tradice, přiložíme Pepu Diblíka v Sopotnici, Zdeňka v Mostku a sjedeme se ve Stradouni. Další trasu určil Mirek F. a její premisou bylo „ jen ne přes Hlinsko“. Za slabou hodinku jsme Hlinskem projížděli. Že by jeden z Mirkových vtípků? Jeho přeci nikdo nemusí učit, kudy kam. Oběd jsme dali až na druhý pokus v motelu Velký Rybník. Nachází se mezi Humpolcem a Pelhřimovem. Kdysi jsme se tady při našich cestách zastavili, ale tehdejší dojmy jsou už hluboko zasunuty. Ty současné? Například svíčková na smetaně 4 mínus.

Václav Dlouhý, majitel domu, sympatický, lehce prošedivělý, ale stále ještě mladý muž, nás očekával. Barák jsme převzali během několika minut, jistě usoudil, a to správně, že my už mnoho škody nenaděláme.

Rozebrali jsme si postýlky, dvě jsou v přízemí, tam zůstali starší Mirek a Zdeněk, v patře v jedné ložnici mladší Mirek, Petr, Jarda a ve druhé Láďa, Pepa Diblík a moje maličkost. Je to rodinný domek bez úprav pro účel, ke kterému dnes slouží, a ve stavu, v jakém ho opustili rodiče současných majitelů. Jak tady mohli žít s tak zoufale vrzajícími schody? Zkrátka trochu ošumělé, do ideálu ledacos chybí, ale přežijeme (za ty prachy).

I když je pošmourno, kola dolů a podíváme se po okolí, abychom zjistili, kde se nachází galerie, koncertní sál, divadlo, kino, posilovna atd. Pan domácí nám pouze naznačil, kde je nejbližší hospoda. Baráček je situován na samém okraji Třeboně, za námi jsou už jenom pole. Za kulturou a poznáním to bude daleko, ale božský klid.

Zamířili jsme nejdříve k hrobce Schwarzenberků. V téhle novogotické stavbě spí svůj věčný sen dvacet šest příbuzných současného ministra zahraničních věcí České republiky. Ten na nic nečeká a spí už zaživa, a to všude. Pak do areálu lázní Aurora. Hledali jsme tam „cvičnou louku s odpalištěm a šesti jamkami“, jak inzerováno zde: http://www.aurora.cz/cz/volny-cas/golf. Louku jsme našli, ostatně, těch je tady všude dost, ale odpaliště a jamky? Tak ty se tam dají jenom tušit. Areál je to rozlehlý, přímo v parku sousedícím s rybníkem Svět. Léčí tady slatinou prohybový aparát a zřejmě dobře, jezdí sem regenerovat i hodně vrcholových sportovců. A jak jsme se dočetli v propagačních materiálech, Pepa je samozřejmě nezapomněl vyzvednout, umí tady pohladit i duši. Jak? Tak to už se tam nedočtete, asi je třeba vyzkoušet. Projeli jsme ještě centrum, je plné turistů, cyklo i pěších, takže nebydlíme až tak špatně.

Dnes se ještě nevaří, řízky z domu postačí. Pak znovu na kola a jedeme hledat večerní útočiště. Narazili jsme na restauraci a penzion U Pešíčků, http://www.pension-pesicek.cz/, na čepu REGENT 12°, posezení i kola ve dvoře, zde ovšem honosně zván letní terasou, roztopený gril, uvnitř je velká TV placka, i fotbal se dá shlédnout, asi se nám tady bude líbit. Tak jsme zasedli.  REGENT nádherně kroužkoval, což můžete vidět ve fotogalerii z této cesty pod odkazem: http://www.slaviabrandys.cz/?page_id=862&album=CykloTrebon2012.

Je sobota večer, tak dokonce s hudební produkcí. Staříci, v našich letech, vybavení tahací harmonikou a vozembouchem, jedou naplno. Repertoár národní, prostonárodní i sprostonárodní má úspěch. My ovšem vedeme řeči a mezi tím popíjíme výborný světlý ležák BOHEMIA REGENT PREMIUM – není nad regionální nápoje navíc obsahující vitamíny, na které si jen vzpomenete.

Kamarádi postižení ronchopatií či jen pochrupávající, to je na těchto výpravách celkem folklór, letos přibyly dramaticky vrzající schody, ale jinak byla noc klidná.

Neděle 15. července, 2. etapa, ujeto 56,51 km, Ø 17,5 km/hod., max. 38,7 km/hod.

Samozřejmě, že v tomto kraji chceme nejdříve ze všeho k rybníkům, jsou jich tady stovky, jen těch, co mají větší rozlohu než 100 hektarů nejméně patnáct. K největšímu z nich, králi zdejších rybníků Rožmberku, také dnes zamíříme. Start ukázněně v 9.15 směrem na sousední Břilice a až tam po nové cyklostezce. Je to ale jenom asi kilometr nebo o pár set metrů víc, v našich krajích rozpočtově tak za pár desítek miliónů. Pak už po okresce přes vesničku Přeseka kolem rybníka Káňov, na hráz slavného Rožmberka. Těžko věřit, že tohle mohutné dílo dokázali postavit před 422 lety – jakoupak asi měli techniku! Rybník má rozlohu více než šest set hektarů a hráz je v patě široká padesát pět metrů. Něco na tom asi bude, že se Jakub Krčín z Jelčan při stavbě spolčil s ďáblem – jinak to nemohl zvládnout. Mimochodem, Dolní Jelčany jsou vesnička na Kolínsku, dnes administrativní součást obce Bečváry –  jak se ten chlap dostal až sem?

Na hrázi je docela živo, už i bufik v provozu, cyklisté, pěší a také houbaři. Tak se podíváme, zda nám něco nechali. A taky že jo. Dubáci (Boletus reticulatus) jak z mykologického atlasu. Košíků nemajíce nacpali jsme je do brašen, budou se hodit.

Pokračujeme lesem, Jubilejní cestou do vesničky Mláka. Koukáme po houbách, ale jde to blbě, ne snad, že bychom jeli tak rychle, ale dioptrie už jsou tady. Do Stráže nad Nežárkou musíme po hlavní, ale v pohodě, na náměstí jsme před polednem. Pivo Kozel, chuti nevalné, neboť to byla první výtoč toho dne, tak se podíváme na zámek. Když jsme tady byli v roce 2003, byl uzavřen. Dnes je částečně přístupný zdarma, částečně za peníze a částečně vůbec, je v soukromém držení. Možno vidět ucelenou expozici o životě a díle světoznámé operní pěvkyně Emilie Pavlíny Věnceslavy Kittlové. Že vám to nic neříká? A co takhle Ema Destinnová? Tuhle nabídku jsme ale nevyužili, organizované prohlídky začínají v určeném čase, čekat se nechce. Vracíme se přes Pístinu, Sříbřec a Lutovou. Kdo by to řekl do téhle malinkaté vesničky, že tady je velice významná fara. Vedla totiž po staletí matriky narozených, zemřelých a oddaných pro obrovské území tohoto kraje. Lehce zvlněná krajina, lesy, voda, houby, ale turistika, ta tedy vypadá jinak, v Chlumu u Třeboně jsme byli, co by šlápl.

Poseděli jsme u Hejtmana, to je rybník skoro na návsi, ne šéf tohoto kraje. A tu náves asi opravím, třeba na náměstíčko, Chlum je totiž městys. Známý je mimo jiné tím, že jsem zde jako voják v základní službě v roce 1967 pracoval ve zdejších sklárnách (kde je jim konec) a také třeba tím, že se zde v roce 1849 narodil můj praděd Ondřej.

Dál pojedeme směrem na Hamr. Zastavili jsme se u paní magistry Marie Cvrčkové, v jejím penzionu jsme kdysi pobývali. Jakoby nás poznávala, ale moc jsme jí to nevěřili, penziónek, zdá se, prosperuje.

Před Majdalenou se oddělili „závodníci“, že by vznikal „A“ tým? Ještě něco objedou, béčko přímou cestou do Třeboně. Sjedeme se v pivovarské restauraci, přímo u zdroje. Exkurzi do pivovaru jsme neplánovali, ale když se ta možnost náhle naskytla, tak těch 150 kaček za chlapa dáme. Provázel nás emeritní sládek tohoto pivovaru, takže výklad byl dokonalý a došlo i na ochutnávku jeho skvělých produktů. Zvláště speciál 16° byl excelentní. A tak si někteří mysleli, že poznání je jenom bonus, ale pravým smyslem prohlídky je těch stopadesát odpít.

Večeře je dnes od našeho šéfkuchaře Mirka staršího, vepřové plátky, jako vždy dokonalé, příloha brambory odrůdy Rosara z Mostku, s láskou pěstované Zdeňkem a možná i Irenou. Po večeři k Pešíčkům, předtím ale do restaurace ŠUPINA&ŠUPINKA, http://www.supina.cz/cs, rezervovat stůl na středu, bez toho bychom se v této vyhlášené rybí hospodě nechytali.

U Pešíčků sedíme venku a klepeme kosu, takže brzký návrat a následuje první hodina výuky pokeru. Je to dobrá hra, přemýšlet třeba, kdy namazat netřeba. Byl-li pan profesor Beneš se svými žáky spokojen, není známo. Pravdou ale je, že se všechny žetony přestěhovaly k mladšímu Mirkovi.

Pondělí 16. července, 3. etapa, ujeto 62,57 km, Ø 17, 4 km/hod, max. 45,5 km/hod.

Nízká oblačnost, 13° Celsiových, deštík na spadnutí, ale nejsme srabi, pojedeme do Českých Budějovic. Startujeme trochu později, směrem na Břilice a dál na Dunajovice. Už tam přišla první přeháňka. Myšlenky na návrat se objevily, ale hrdinně pokračujeme do Horních a Dolních Slověnic a pak stoupáme krpálem do Lišova. Tady přišlo rozhodování, zda přímou cestou po hlavní E55, nebo po okreskách přes Zvíkov a Hlincovu Horu. Lenost zvítězila. Že to nebylo úplně šťastné rozhodnutí, se ukázalo vzápětí. Ledva jsme vyrazili, šikula Petr škrtl šlapkou o obrubník, alespoň že byl pravý, a do něj to napálil v rychlosti asi tak 5 km/hod starší Mirek. Šikovnost zkrátka není nejdůležitější vlastností pro výkon starostenské funkce. Mirek sebou samozřejmě praštil, ten ale šikovně, sice tržná rána na ruce, ale mohlo to být i horší.

Ty tři kilometry do Rudolfova byly husté, i když za Lišovem už s kopce. Husto kamionů, dodávek, osobáků. Docela jsme si oddechli, že jsme přežili. Ve Vrátě, to už je místní část Českých Budějovic, začalo hustě pršet, hledáme úkryt. Kde se vzala, tu se vzala, před námi je příhodná autobusová čekárna. Dopravní podnik města České Budějovice musíme pochválit, jejich čekárny jsou dostatečně prostorné, až tak, že se do nich vejde osm chlapů i s bicykly. Že je tím pádem plno, to dá rozum. Toho však moc neměl snědý chlapík, který se přihnal jistě z pracovního procesu. „Do piče, dejte si ty kola jinam“, zaslechli jsme zřetelně, když mizel hledat jinou střechu nad hlavu.

Že jsem brblal, to je jasné, mám sice nějaké koníčky, ale cykloturistika v dešti mezi ně zrovna nepatří. Možná i něco o polykačích kilometrů padlo. Pepa Diblík to vztáhl na sebe. Oprávněně. Jestli se Jeho Blahorodí urazilo, se přesně neví, ale nějaký čas nemluvil.

Mirkova rána na ruce nevypadala dobře, žádná „rýmička“,
a tak jsme pro jistotu vyhledali odborné ošetření. Pak už valíme na náměstí, centrum dobře znám, dva roky tady byly dlouhé a času na poznávání zdejších pamětihodností, zvláště hospod, byl dostatek. Jen jsme na náměstí Přemysla Otakara II. dorazili, začalo pršet. Pohled na kašnu a Samsona z podloubí, je to daleko, takže rozmazáno. Je totiž druhým největším čtvercovým náměstím, hned za náměstím ve Vysokém Mýtě. Čas oběda, míříme do Masných Krámů, http://www.masne-kramy.cz/cs/, to je slavná hospoda a kdo tady nebyl, nebyl v Českých Budějovicích. Dopřáli jsme si dršťkovou polévku a Budweiser Budvar Kroužkovaný ležák. Další čas trávíme čekáním na Benyho, sháněl placky a ještě cosi. To jsme si mohli dát ještě pár těch výborných kroužkovaných. Na kole mu to jde, ale nakupování, to tedy ne.

Chytli jsme se cyklotrasy 1050 a stoupáme na Dobrou Vodu a Srubec, občas z kola dolů, ale výhledy na Budějice a Blanský les s Kletí jsou zaslouženou odměnou. Zdá se, že dojedeme za sucha. Přes Zaliny, Zvíkov, Libín a Domanín se vracíme do Třeboně. Většina ze sedel přímo na pivo. To se tak někdo má, když nemá tu zodpovědnost, aby neumřeli hlady. A tak Mirek a já domů, bude guláš z rožmberských dubáků. Hodnocen byl jako vynikající, není se co divit, když jsem ho míchal. Ukázalo se, že i zdánlivě nepodstatný detail, jako je sklon vařečky v hrnci při vlastním mícháni, rozhoduje o výsledku.

Po večeři nastal podivný klid, nikdo nic, co bude s načatým večerem? Později se rozhoupali, a tak mariášová parta Láďa, Beny, mladší Mirek a já k Pešíčkům. Po včerejší zkušenosti raději dovnitř a už to frčelo. To byly věci k vidění! Hlášený betl s esem v ruce, hlášený betl a sedmou z ruky a podobná „kouzla“. Ale když to padá, tak to padá, Láďa nás docela vycvičil.

Následovalo bílení ledničky, bez ohledu na skupenství bíleného. Taky to podle toho ráno v jídelně vypadalo. Noc byla klidná, ale až poté, co jeden kamarád našel postel, dlouho mu to trvalo…

Úterý 17. července, ujeto 0 km.

Nízká oblačnost, 13° Celsiových, spíš než deštík, liják na spadnutí. Většina si oddychla, že nemusí na kola. Pojedeme auty do ETE, to je Elektrárna Temelín, a to jaderná, čili atomka a zastavíme se cestou v Hluboké nad Vltavou. Pepa Diblík hned po ránu brousil po městě, ale světe div se, kolo odhodil, a že jede s námi. Jsme tedy kompletní, leč nastal problém s výběrem řidičů. Důvod byl prostý, i když opravdu, ale opravdu výjimečný. U těch, kterých se to týkalo, bylo už od pohledu zřejmé, že v jejich krevním oběhu převažuje alkohol nad krví, přičemž by to mělo být alespoň opačně. Své okamžiky slávy si tedy užil Mirkův digitální alkoholtester. Velmi správně začal s testováním u sebe. Pokud vás zajímají výsledky měření, zde jsou: 0,2 ‰, 1,2 ‰ a vítěz testu 1,9 ‰. A kdo že měl kolik? Tak to se jich musíte zeptat, bohužel, tohle jsem si nepoznamenal.

Octavia jede první, jako vedoucí vůz se ale neosvědčila. Odbočku směr Hluboká minula a zaparkovat v Hluboké do „díry“ byl také docela problém. Jen jsme vystrčili čumáky z aut, začalo pršet. Na zámek se ale stejně vyškrabeme. I v tomhle počasí je tady šrumec jako na tom pražským mostě. Organizovanou prohlídku vynecháme, ale na věž bychom mohli. Ne všichni, jen polovina výpravy si za pětadvacet kaček vyšlápla těch 245 schodů. Oblačnost se zrovna trochu roztrhala, tak vidět něco je. Například krásné golfové hřiště hned pod námi. Ještě pár fotek, aby nám věřili, a pojedeme dál.

V elektrárně se všechno odehrává v informačním centru v takzvaném zámečku, který jako zámeček vypadá, protože kdysi zámečkem byl. To ví každý, ale naše Octavia, bohužel stále vpředu, ta se hrnula k hlavnímu vjezdu do elektrárny. Když chlapci zjistili, že je tam žádný uvítací výbor nečeká, ba ani nikdo z personálního, vrátili se tam, kam měli. ČEZ to tady má dobře ošéfované. Kinosál, 3D projekce, mlžná komora, stálá expozice a to vše zadarmo. Moc pěkné a poučné, nelitovali jsme a vřele doporučujeme.

Ještě přišel nápad, že bychom se podívali na známý řetězový most, kdysi rozebraný a pak znovu postavený přes Lužnici u vesnice Stádlec. Časově by to jistě nevyšlo, na večer máme rezervaci v Šupině&Šupince, a tak raději do Týna nad Vltavou na oběd. Chytli jsme se na náměstí Míru, v restauraci Formanka. Sice bylo už kolem třetí, přesto nás prázdná hospoda měla varovat. Leč, nestalo se. A tak jsme museli krmi nevalnou přetrpět.

Na šestou jedem kolmo a kupodivu všichni do nejvyhlášenější zdejší rybí restaurace. Stůl máme v Šupince. Je to milá hospůdka, personál se umí chovat a je i vtipný. Při objednávce na naši poznámku, že to nejhorší máme za sebou, pravil obsluhující číšník, že to nás teprve čeká při placení. Měl pravdu. Filátko z candáta na pikantním zeleninovém lůžku za 295,-, pivo Regent 12° za 50,-. Pochoutka to ale byla a ne jen ten candát, všechno bylo vynikající. Pracují tady výhradně s čerstvou rybou a to se pozná. Některým se o tomto gastronomickém zážitku zdá dodnes, některým, a to jistě, o těch cenách.

Cestou zpět ještě k Pešíčkům na druhý poločas Liberec vers. Karaganda. Doma poker, Beny předvedl, že to stále ještě umí lépe než my ostatní.

Středa 18. července, 4. etapa, ujeto 90,70 km, Ø 20,4 km/hod, max. 44,3 km/hod.

Konečně sluníčko, i když chladno. Pojedeme do Rakous. Chtěli jsme přímo, ale nějak se přihodilo, že jsme se trefili na silnici č. 154 na Nové Hrady. A tak přes Brannou, Hrachoviště a Cep do Chlumu u Třeboně. Je to vlnité, ale klidné. V Chlumu konečně zmrzlina a odpočinek u Hejtmana, že je to rybník, už víme. Pak vzhůru do lesů k turistickému přechodu Chlum u Třeboně. Vlevo necháváme za sebou Špačkov, to je také rybník a známý Staňkovský rybník. Stále stoupáme po písčité lesní cestě, potkáváme cyklisty i pěšáky. Po houbách tady ani památka. Ze Schlagu už po asfaltu, ale stále nahoru. Jsou tak rychlí, nebo já tak pomalej? Asi obojí. Vrchol samozřejmě přišel a pak už odpočinkový sjezd do městečka Litschau, po našem Ličov. Náměstí tady známe, dlouhá nudle a ještě s kopce, kostel uprostřed. Zdejší technické služby zrovna uklízely po nějaké slávě. Za kostelem dáme voraz. Mají tady golfové hřiště a to je třeba pozrieť. Tam už jen já a Pepa. Pepu zajímají všechna sportoviště, i kdyby bylo třeba na   cheerleading. Hezká veřejná osmnáctka, zasazená mezi vzrostlé stromy, keře a kopečky. Na ten pád není jednoduchá. Kdyby se tady hrálo, hodně míčků by bylo potřeba.

Je poledne, ale oběd za eura by po včerejšku v Šupince asi neskousli, tak to ani nezkouším. Zatáhlo se, asi zmokneme, pokud tomu neujedeme. Náš postupný cíl je souměstí Gmünd-České Velenice. Silnička povětšině kopíruje jednokolejku mezi Litschau a Gmündem, a tak je docela příjemná s mírným provozem. V Neu-Nagelbergu, to už máme nějaké kilometry za sebou, se dělíme na tým A Pepa, Láďa a Beny vlevo směr Gmünd, tým B vpravo, přímou cestou do Třeboně. Klesáme do Halámek a hned do první hospody na oběd. Restaurace U Jakuba nás upokojila výbornou mysliveckou polévkou za 39,-. Do Suchdola nad Lužnicí ještě po hlavní, provoz zhoustl, kamiony už nejsou výjimkou, tak raději odbočujeme na Bor, Šalmanovice a Hrachoviště a tady už to známe. Ubylo aut, naopak přibylo cyklistů. Nebe se rozjasnilo až tak, že byly nasazeny sluneční brýle. Už se zdálo, že je ani neužijeme. Bez našich závodníků to byla příjemná projížďka. V Třeboni část do pivovaru, já s Mirkem, kam jinam, do kuchyně a před tím ještě něco nakoupit.

Tým A se také hezky projel, kromě Benyho. Turistika na poloprázdném zadním kole není zrovna vyhledávanou disciplínou. Když se sejde jeho váha a stav zadního pláště, nemohlo to jinak dopadnout, to věděli všichni, jen Beny ne. Áčko tedy dojelo béčko v pivovaru. Soutěživost, ta je chlapcům vlastní, a tak ustavili základní rekord: pět kousků před sprchou. Beny se doma pustil do toho zadního kola. Jeho úřednické ručičky předváděly chvaty nevídané. Tak tohle určitě netrénoval.

Po večeři, výborné vepřové plátky a zeleninový salát, posedávají na dvoře, u televize, nikdo nic a přitom je venku tak hezky. Přeci jen jsme to s mladším Mirkem strhli, tak všichni k Pešíčkům. Tragedie, už zase nemají dvanáctistupňového Regenta. Čím to je, že se nám často daří vypít hospodu? Předloni v Krásně to bylo podobné. Chvíli jsme hráli mariáš, dnes bez výraznějších hovadin. Noc by byla klidná, kdyby v sousední ložnici nepořádali lov na komáry.

Čtvrtek 19. července, 5. etapa, ujeto 60,96 km, Ø 19,4 km/hod., max. 51,6 km/hod.

Okna ložnice máme na východ a dnes nás budí sluníčko. Radost ovšem jen na chvíli, v osm už prší. Byla to přeháňka, a tak kolem desáté vyjíždíme. Cílem je Jindřichův Hradec. Pepa Diblík sólo. Jaký byl důvod, si už nepamatuji, ale zaslechl jsem poznámky o nějaké babě. Že by i tady? To je tedy záběr hodný hrdiny. My ostatní se držíme silnice E551 až do Staré Hlíny a zde vlevo na Stříbřec. To už jsme na naučné stezce Okolo Třeboně. U rybníku Velký Vdovec zastavujeme, abychom se pokochali. Vodu máme u treter, kapříci skáčou nad hladinou a ještě netuší, co je čeká za pár měsíců. Zkrátka jihočeská romantika jak vyšitá. Dlouho nám ale nevydržela, přišla další přeháňka. Že jich dnes bude ještě sedm, jsme zatím netušili. Pokračujeme přes Pístinu do Stráže nad Nežárkou. Projíždíme bez zastavení směrem na Plavsko a Políkno. Z mostu přes Nežárku je pěkný pohled na zámek, v neděli jsme ho viděli z průčelí. Od mostu stoupáme do Políkna, je to sedm kilometrů a sto výškových metrů. Bylo divné, že Beny se nehrne dopředu, když se vždycky hrne. Co je jinak? Šlo mu to totiž blbě s jednou šlapkou a s pouhou osičkou místo druhé. Po technické stránce bývá na tyhle zájezdy „perfektně“ připraven, a tak ani letos nezklamal. Chtěl to rošťák ututlat, ale proč? Vždyť tyhle zápisky dáme jenom kamarádům, na naše webovky, do Brandýských listů a možná do regionálního tisku a jinak se to nikdo nedozví. Na zpáteční cestě jsme kdesi u odbočky na Novou Hlínu zahlédli „plečku“ opřenou o svodidla, odhadem ročník 1955, kdosi přišel s nápadem vzít ji pro Benyho, ať už má klid bez defektů.

V Jindřichově Hradci jsme se konečně sešli s Pepou, vypadal dobře. Beny hledal cykloservis, my raději do hotelu Concertino-Zlatá Husa na náměstí Míru. Bramboračka z termosoudku, že prý s houbami. Buď je vybral už někdo před námi, anebo měl kuchař k snídani smaženici. Ať tak nebo tak, na nás nezbyly. Mohl jsem jim dát pár babek z brašny, kdyby řekli.

Beny už s novými pedály, takže v euforii, se přidal k Láďovi a Pepovi a vyrazili směr Kardašova Řečice. My ostatní tam už kdysi byli, kilometry nehoníme, a tak se vracíme do Třeboně. Kolektivně rozhodnuto, že pojedeme po E551, tedy po hlavní. Opět se potvrdilo, že ne každé kolektivní rozhodnutí je to nejlepší, co vás může potkat. Všechny známé živly se proti nám spikly, včetně hromů a blesků, provoz jak u Makra před Vánocemi, jen těch kamionů tady bylo o dost víc. Že jsme vůbec přežili, tak to byla veliká klika.

Když už jsme sjížděli do Třeboně, Mirek F. zrovna na špici, já za ním v háku, tak ten zbytek za námi odbočil směr Horn v Rakousku. Moc jsme to nechápali, ale každý svého štěstí strůjcem. Když konečně dorazili domů, měli připravenou historku, jak dostali chuť na zmrzlinu, co ji prodávají na náměstí. Pro klid v baráku jsme se tvářili, jako že jim věříme. Když jsme míjeli tu směrovku Horn, uvědomil jsem si, že právě dnes je to 104 let, co se tam narodil táta.

K večeři co lednička dala, a pak k Pešíčkům. Dalo se sedět venku, počasí se dnes vyblblo, když jsme jezdili. Doma pak na stůl vysokoprocentní nápoje a za chvíli byli všichni chytří. Těch keců, to se jen tak neslyší.

Pátek 20. července, 6. etapa, ujeto já 30,4 km

Poprvé máme k snídani housky. Láďa se obětoval a vyrazil. Jenže, co můžete chtít od housek z Peňoše. Už zase je zataženo a 13° C, nálada jak to počasí a ještě k tomu lehká kocovinka. Alkoholtester si opět mákl. Jen Pepa Diblík se zdál ve skvělé formě jako vždy. A tak stáhl Láďu a Benyho na menší vyjížďku do Trocnova. Ostatní autem do Českého Krumlova. O volant si asi střihli, dobrovolně ho jistě nikdo vzít nemohl.

Dnes budu absolutním sólistou já. Dubáci na rožmberské hrázi mi nedají spát, takže hrr na ně. Byl jsem tam za chvíli, je to asi deset kiláků, leč pozdě. Už cestou jsem míjel „vydry“ s plnými košíky. Vyluxovaly to tam fakt poctivě. Do Třeboně jsem se vrátil přes Starou Hlínu, ještě jednou projel město a něco nakoupil na večer.

Výletnici si zájezd do Českého Krumlova docela pochvalovali, aby taky ne, když jsem jim jej navrhl. Beny přivezl další placky, už jich má třicet sedm. To víte, že se najdou závistivci, co tvrdí, že ne všechny mají autentickou hodnotu. Tu totiž získávají jen osobní účastí na tom kterém místě. Zkrátka kecy. A tak jediným nasraným jsem byl vlastně já. Dobře mi tak, sólistovi.

Večer dáme opékačku jako každý rok. Buřty od Zemana nebyly nejhorší, ale ani nejlepší, moc mi nenadávali. Spláchnout tuhle zdravou výživu jedeme k Pešíčkům. Snad poprvé za ta léta ne všichni, závěrečný večírek se nekoná. Smutné, moc smutné. V Brandýse okamžitý rozchod, takže ani tradiční hodnocení a tím pádem nepadlo slovo o tom, kam příští rok, jestli vůbec někam…

JV, listopad 2012

PS

Dobrá zpráva na konec: Láďa na slávistickém posvícení všechny oběhl a tvrdí, že chuť by byla. Tak uvidíme.

V kategorii Cykloexpedice