18 členů spolku ze zúčastnilo SMUTEČNÍHO OBŘADU a následného VZPOMÍNKOVÉHO POSEZENÍ v Restauraci „U NOVÁKŮ“.
SMUTEČNÍ PROJEV
Zůstává stále živý, kdo spravedlivý byl a dobrotivý.“
Vážená rodino Hurychova, vážení přítomní.
Dovolte mi abych se rozloučil s přítelem Vladimírem Hurychem jménem brandýských Slávistů, jménem pěveckého sboru Žerotín i všech, kteří ho znali.
Před více jak pěti lety mě Vladimír předal svůj životopis s přáním, abych jej použil jako podklad k projevu na tomto smutečním rozloučení. Dnes si to považuji za čest, tenkrát jsem mu oponoval: „Vladimíre, ty nás všechny přežiješ! To spíš Ty budeš mluvit na mém“. Svědčí to však o tom, že Vladimír bral příchod stáří pragmaticky, zatímco my jsme si mysleli, že tady bude věčně. Prostě patřil k nám a vůbec k Brandýsu jako stálice.
Byl relativně ve formě, seděli jsme vedle sebe v Žerotínu, jezdil na taneční odpoledne, po městě chodil jako raketa, nevynechal žádnou schůzi ani akci odbočky Slavie.
Nikdy nezapomeneme na jeho pěvecká vystoupení ve Slavii, když se slavily nějaké kulatiny. Kdykoli svým krásným tenorem vystřihl árii z nějaké opery či operety. A když už to ve výškách nešlo, zpíval ve sboru basové party. Zpěv byla jeho veliká záliba od dětství, kromě Žerotína zpíval i v Choceňském Zvukoboru nebo v mužském sboru v Litomyšli.
Byl výtečný tanečník a na parketě vždycky první! Nikdy nešel daleko pro nějaký vtip, anekdot měl v zásobě vždy dost.
Byl nevyčerpatelná studnice vědomostí, a to nejen přes jízdní řády vlaků i autobusů, ale znal každého ve městě a pomalu i jejich rodokmeny. Do posledních dní si pamatoval a komunikoval bez problémů. Jak říkal při mé nedávné návštěvě u něho, mé tělo chátrá leč hlava stále slouží, žaludek mi nebere ale becherovku můžu.
Dlouhá léta pomáhal lidem ve městě, kdokoli jej požádal o službu, nikdy neodmítl. Pomoc bližnímu v něm byla jako ve věřícím katolíkovi zakódována od malička. Stejně obětavě pracoval i v naší odbočce, ať už jako dlouholetý pokladník, revizor nebo člen. Slavii miloval a radost mu v tomto směru udělala i rodina v Praze, někteří její členové jsou s klubem spjati profesně i sportovně. Věřme, že mu přes potíže posledních dní udělal ještě radost i mistrovský titul milované Slavie.
Jak jsme jej všichni znali, jistě by si nepřál abychom byli smutní a truchlili nad jeho odchodem. To, jak se v posledních týdnech připravoval na odchod z tohoto světa, smířen a vyrovnán, svědčí o síle jeho charakteru.
Vladimír se narodil 12. září 1929 v Perné u Brandýsa, v Brandýse vychodil Základní školu a poté Střední zemědělskou školu v Chrudimi, maturoval v červnu roku 1949. Před nástupem na vojenskou základní službu pracoval jako účetní v Lanškrouně, po návratu nastoupil na místo občanského zaměstnance vojenské správy na Ministerstvu národní obrany. V r. 1955 při náboru pracovních sil do zemědělství nastoupil jako zootechnik na Státní statek Zbraslav, kde poznal i svou pozdější manželku Jitku. Po narození dvojčat Petra a Pavla v roce 1956 se přestěhovali do Mořiny u Karlštejna k rodičům manželky. Po rozpadu manželství a vystřídání několika zaměstnání v okrese Beroun, se v roce 1973 natrvalo nastěhoval do domu rodičů v Brandýse nad Orlicí. Zde pracoval v Osevě Choceń, později na Okresní zemědělské správě v Ústí nad Orlicí jako kontrolní a revizní pracovník. Do starobního důchodu odešel v roce 1989.
Se svými syny se stýkal pokud to jen šlo a sťasten prožíval narození vnoučat i pravnoučat.
Jeho život byl naplněn poctivou prací, vstřícností a ochotou, spokojeností v kruhu přátel i rodiny. V září by oslavil krásných devadesát let. Stal se jednou z nejvýznamnějších postav naší odbočky po boku Staška Bartoše, doktora Holubáře, doktora Truhličky či Pepy Vondrky.
Je dobře, že jeho vyprávění o historii města, lidí v něm i o sobě samém, je zachyceno na videu v medailonku z března tohoto roku. Bude promítán v září, tedy v měsíci Vladimírova nedožitého výročí.
Buďme vděčni za to, že nás Vladimír dlouhá léta obdařoval svým pozitivním přístupem k životu, svou veselostí a přátelstvím. Přejme mu pokojný odpočinek, zaslouží si ho.
Čest jeho památce.
V kategorii Historie
Příspěvek zaslal/a benesj on 30.5.2019