Tradiční posvícení odbočky v Brandýse nad Orlicí spojené s přednáškou Univerzity Slavia nemělo chybu!

Věřím, že laskavý čtenář, který občas narazí na moje články, vzpomínky či reportáže a poznal, že se vždy snažím vše psát v úctě k naší milované bohaté češtině i k přesnosti informací, se jistě podiví nad nadpisem tohoto článku. Ale vzhledem k tomu, že se o akcích odbočky OP Slavie v Brandýse nad Orlicí zmiňujeme dost často, jistě mi bude tolerován tentokrát trochu lehčí tón a použití některých hovorových výrazů naší mateřštiny.  Jen si připomeňme, že odbočka OP Brandýs nad Orlicí již pomalu naplňuje čtvrtou desítku let své stále aktivní existence a i přesto, že má Brandýs pouze něco kolem 1300 obyvatel, může se pochlubit řadou akcí pro své členy i pro místní veřejnost! Vyzdvihnout musíme oboustranně prospěšnou spolupráci s místní základní školou, jakož i aktivity pro „městečko maličký“ (to je citát slov z hymny odbočky), které se mimo jiné vedle atraktivity údolí Tiché Orlice i zalesněného okolí zapsalo do povědomí zejména vlastencům i pobytem Jana Amose Komenského.

Bylo by zajímavé zjistit, který sport má pro aktivní činnost členů větší význam – zda je to bowling nebo historicky premiérový sport naší Slavie – cyklistika. Tradicí se stala každoroční týdenní cyklodovolená členů odbočky v různých koutech naší vlasti i blízkého příhraničí, jakož i cyklistické vyjížďky pro žáky místní ZŠ na závěr školního roku nebo i účast na cykloakcích spřátelených odboček. Podobně je na tom i bowling, kde slávisté z Brandýsa nesmějí chybět třeba v tradiční bowlingové lize pořádané v tomto koutu východních Čech. A Petr Tomášek bývá úspěšný i při bowlingových akcích celostátního rázu. Spolek se schází na pravidelných členských schůzích, které se pořádají jednou měsíčně. Vrcholy sezóny jsou každoroční, vždy perfektně připravená výroční valná hromada, silvestrovská vycházka a posezení v rámci posvícení, obvykle v nějaké příjemné hospůdce v okolí! A tak nastává tedy chvíle pro rozbor našeho, možná trochu kontroverzního nadpisu.

Jak jsem se zmínil v úvodu, nevyhnu se tentokrát některým výrazům z hovorové češtiny. Jistě si každý povšiml, že rodilí mluvčí používají v hovorové češtině mimo jiné modifikaci dvou samohlásek – dlouhého „u“ v podobě „ou“ („s obdivem a trochu i oudivem se návštěvníci toulají  ouzkými ouličkami Prahy“) a dlouhé „y“ („celej tejden hledal svoje brejle“). Oba případy se vyskytují i v nadpise. Jistě se nikdo (i díky lidové písni „Hopsa hejsa do Brandejsa“ nepodiví nad pojmenováním občana Brandýsa slovem Brandejšťák  (ať už se jedná o město toho jména ležící na Labi nebo na Orlici), stejně jako se setkáváme s pojmy jako Pražák, Liberečák, Ostravák či Plzeňák. A dějiště letošního posezení, malebná vesnička v kopci nad Brandýsem i nad údolím Orlice? Zde je vše v pořádku i z hlediska nejúzkostlivějšího dodržování spisovnosti. Oucmanice patří k několika málo obcím, které skutečně mají na počátku svého názvu dvojhlásku „ou“. Nejznámější jsou zřejmě motosportem proslulé Ouběnice poblíž Dobříše, jejichž jmenovce najdeme na Benešovsku. A zmínku si zaslouží i Oudoleň, která se nachází kousek od Havlíčkovy Borové, rodiště Karla Havlíčka Borovského, autora hesla „Moje barva červená a bílá, dědictví mé – poctivost a síla“, která slávisté přijali i za své! Ale s výrazem „posvícení“ je to již trochu složitější.

Není pochyb, že Češi, kteří patří k nejvíce sekulárním národům, naopak zachovávají význam různých církevních svátků, které si však obohatili nádhernými vlastními tradicemi. Zřejmě dva nejvýznamnější svátky spojené s narozením a smrtí Ježíše Krista – Vánoce a Velikonoce – si Češi, Moravané i Slezané dokázali zpestřit vlastními zvyky a tradicemi, jako je nezbytný štědrovečerní kapr s poctivým domácím salátem, chloubou každé kuchařky, ozdobený vánoční stromek, účast na půlnoční mši i zapřisáhlých ateistů nebo fakt, že dárečky nám nosí stále ještě Ježíšek nebo se o Velikonocích něžné pohlaví „inzultuje“ pomlázkou, žílou či dynovačkou, zachovalo se barvení kraslic, slavnostní nádivka a mazanec! Bohaté tradice přináší i přelom roku nebo První máj, ten lásky čas s předvečerním upalováním čarodějnic, což je oslavou příchodu jara a probouzející se přírody.  Však význam prvního květnového dne před téměř 200 lety svou nádhernou češtinou popsal  Karel Hynek Mácha a děj básně Máj umístil do kouzelného kraje, který dnes nese jeho jméno. Začátek listopadu pak přináší vzpomínky na zesnulé v den Všech svatých a následujících Dušiček. A závěrem si ještě připomeňme dvě významné události – pouť a posvícení.

Základem slova pouť je putování do některého poutního místa. Ať už se jedná o poutě třeba do věčného města Říma nebo do slezských Vambeřic, což připomíná i Božena Němcová. A přiznejme si, že i muslimové musejí vykonat aspoň jednou v životě pouť do Mekky.  Ale dlouhé pouti nebyly vhodné pro všechny hlavně z fyzických i finančních důvodů, a tak se postupně vžily místní poutě spojené se svátkem patrona místního kostela. A k církevním obřadům přibyly často i různé pouťové atrakce – kolotoče, střelnice, pochoutky a další lákadla. I jedna z  písní Karla Gotta – „Přijela pouť“ – pouťovou atmosféru mile přiblížila. Nejznámější pražská pouť, Matějská, byla vždy kolem svátku sv. Matěje koncem února první předzvěstí blížícího se jara a konávala se v prostoru kolem kostela sv. Matěje nad dejvickou Hanspaulkou. Domažlická Vavřinecká pouť je pak nejen oslavou příchodu léta, ale i připomenutím českých tradic tamních hrdých obyvatel s nádhernými chodskými písničkami, kroji, tanečky a nezbytnými koláči.

Slovní kmen slova pouť tedy jednoznačně odkazuje k putování, ale jak to bylo s posvícením? Moje máma velmi brzy osiřela a z učitelského internátu byla na prázdniny vyháněna, naštěstí mohla trávit prázdniny u sestřenice v Českém ráji a vztah k rodině tety a krásnému kraji jsem zdědil i já. A i s tátou jsme nesměli chybět na pouti (zde se slavnost nazývala pout, tedy bez háčku) ani na posvícení. Jako dítě jsem stále pátral, proč se tomu říká posvícení, když nic mimořádného se nerozsvěcelo a většinou nebyl ani ohňostroj. Až když máma, zkušená češtinářka usoudila, že jsem již dost velký pro pochopení kouzla vzniku některých výrazů, tak mi vysvětlila, že název lázeňského města Poděbrady, přes něž  jsme do Českého ráje mířívali, vycházel z polohy tohoto města na Labi – pode brody. A podobně mi objasnila i slovo posvícení, které připomínalo v každé obci výročí svěcení místního kostela a slavnosti odehrávající se „po svěcení kostela“.

Takže ani v Brandýse si nemuseli slávisté na nic posvítit, ale vlastně to zase tak úplně neplatilo – i když 26. říjen 2019 byl posledním dnem, kdy platil letní čas, Po plánované Univerzitě Slavia už nastal večer a areál útulné hospůdky byl krásně osvětlen a všichni účastníci této malé slavnosti členů odbočky měli možnost se podívat do očí kamarádů a přátel a přivést i svoje manželky a přítelkyně a společně si pochutnat na výborně připravené tradiční krmi, jíž je na každém posvícení nezbytná kachnička nebo husička! Vždy jsou vítáni i zástupci odboček z okolí – pozvání přijali přátelé ze Žamberka, Chocně i České Třebové; přátelé z Poličky se omluvili pro kolizi s jinou akcí. Poslední posvícenská posezení se odehrávala v sousední Sudislavi, letos se akce vrátila po několika letech do útulné obecní hospůdky v Oucmanicích. Možná si někdo řekne – no tak, obohatili se informacemi o Slavii, poseděli, popovídali si, pochutnali si na hlavním chodu a popili nápojů dle svého gusta. Ale to by nesměla být organizátorem odbočka z Brandýsa! Místopředseda odbočky, př. Martinec zajistil nejen zapůjčení mistrovského poháru, s nímž se všichni na nádvoří hospůdky vyfotografovali, ale i přednášku Univerzity Slavia, kterou opět bravurně zvládl př. Pomikal, kterému svými doplňky a vzpomínkami dobře sekundovali pamětníci – členové odbočky! Krásný večer uběhl jako voda a všichni se rozcházeli do svých domovů s otázkou „Jak to zítra dopadne v Plzni?“ Dnes už všichni víme, že i vítězství 1:0 přes všechny nástrahy ne vždy objektivních sudí i přes nešťastné vážné zranění Davida Hovorky znamenalo splnění našeho přání vyřčeného oné soboty v krásném závěru babího léta! Je dobře, že i řada našich odboček ctí tradice a historii našeho národa a dokáží si vše sympaticky připomenout a zatím jdou mimo ně novinky, které naše národní specifika potlačují, protože peníze jsou vždy dnes na prvním místě a mnohde začínají převládat importované zvyky. Zvláště u mladších ročníků. Nic třeba proti sv. Valentýnovi – každá příležitost, která umožňuje vyjádření krásného vztahu a lásky, je přínosem. Ať je to třeba onen zimní Valentýn nebo políbení pod rozkvetlou třešní na 1. máje. Zatím se nikde plně neujal při příležitosti Vánoc vousatý dědek, ať už se jmenuje Děda Mráz, Weihnachtsmann, Otec Noël či Santa Claus. My přece pro tyto účely máme sv. Mikuláše. A Ježíšek je vlastně jen imaginární postavička, kterou nelze využít pro reklamu a kšeft je přece kšeft! Ale co je podle mého právem kruté, je svátek „helouvínů“. Halloween se termínově kryje se dny vzpomínek na zesnulé a myslím si, že určitá forma třeštění není ve dnech takových vzpomínek a rozjímání nejšťastnějším počinem!

I proto patří každé odbočce, která vedle nezbytného fandění a lásce k našemu milovanému klubu dokáže zachovat národní tradice, patří náš upřímný dík! A snad mi toto připomenutí čtenář, který touží po sportovních novinkách a úvahách kolem naší Slavie, odpustí!

Dobi