Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí o.s., http://opsbrandys.wz.cz – resp localhost/slavia , Václava Baláše, Miroslava Frydrycha, Přemysla Fučíka, Zdeňka Krále, Mgr. Antonína Slámy, Miroslava Švece, Petra Tomáška a Josefa Vondrky do Velkého Boru č.p. 40, v bývalém okrese Klatovy, ve dnech od 30. června do 7. července 2007.

Věkový průměr téhle skupiny i letos ještě čiperných staříků, je 58,5 let. Přesto zvolili pro letošní týden na kolech šumavské podhůří. Sice tušili, že výškové profily nebudou „jak u Kolína“, ale doufali, že to zvládnou. A také že to zvládli, když dva dny pršelo a na kolech se vyjet sice dalo, ale nevyjelo.

Nováčkem v týmu byl Toník Sláma, kterému, jak se později dozvíte, by velmi slušela přezdívka Toník „KAPLIČKA“. Tonda vlastně nahradil Davida Karpíška, ten si zcela nezodpovědně na tenhle termín naplánoval nějaké trapné Chorvatsko. Toník bezvadně zapadl, je to člověk tolerantní a renesanční.

Velký Bor je vesnička poblíž Horažďovic, bydleli jsme na návsi v rekonstruovaném statku, patřícímu panu Václavu Zábranskému, sympatickému dobrovolnému hasiči. On bydlí s rodinou hned vedle a barák koupil před lety jako ruinu, měl totiž obavy, aby tam třeba nevznikl nevěstinec, česky bordel, či se tam nenastěhovali „nepřizpůsobiví“ spoluobčané nejasného původu a národnosti. Bydlení jsme objednali už v zimě přes internet a později připravili i návrh tras. Tady jsou:

Do termínu našeho odjezdu se letos trefili příbramští slávisté, pořadatelé setkání slávistických odboček a tak jsme měli o náplň prvního dne postaráno. Proto jsme proti tradici nestartovali od kotelny, ale ze dvora Mirka Frydrycha, tam jsme měli připravený a zaparkovaný konvoj od pátečního odpoledne. Chtěli jsme vyjet brzy ráno, do Příbrami je to více než dvě stovky kilometrů a ještě přes Prahu.

Sobota 30. června

Z brzkého rána bylo nakonec časné dopoledne, odjezd stanoven na 7:00, což pro některé neznamenalo přesně to, co to znamená, totiž že v 7:00 se startují motory, ale to, že se teprve kolíbou z domovů. Marná je moje výchova, zdá se. Kdo překvapil? Například já, novým strojem zn. WHEELER®. Proč zrovna tahle značka? Je to německá kvalita sichrovaná Taiwanem, ale hlavně, v manuálu v odstavci 3.4 je uvedeno: „Jídlo a pití – láhev s vodou a něco na zub. Vždycky se uveze a není nic horšího, než hlad a žízeň na kole“. Lidé, kteří takhle uvažují, nemohou prostě dělat špatná kola. Pak taky ještě překvapil Toník legendou mezi fotoaparáty – endéráckou PRAKTICOU – tak na té soudruzi z NDR chybu neudělali.

Jedeme do Hradce Králové, tam na dálnici na Prahu. No a když jsme na dovolené, co si Hradec neprohlédnout zevrubněji. Přeci těm za námi na sebe nevykecáme, že jsme zakufrovali už tady. Po dálnici to odsejpalo, kafe u pumpy a už jsme v Praze. Sobota dopoledne, a stejně je štěrboholská radiála totálně ucpaná, tak nejbližší odbočkou takticky do centra a přes Smíchov ven z města, které mám tak rád, bo je mým rodným.

Setkání slávistických odboček se v posledních letech omezuje na turnaj v malé kopané a občas besedu s někým ze SLAVIE. Letos přijeli Pavel Řehák, Jarolímův asistent a nový tiskový mluvčí SK SLAVIA Ondřej Zlámal. Byli zajímaví, ale beseda byla naprosto neřízená a tak občas legrace. Například, když byl po třech dotazech z publika zevrubně probrán příchod Vladimíra Šmicra, ozvalo se vtipně „a co byste nám řekli o Šmicrovi?“

Jinak tam bylo hezky, ale větrno. Když jsme pokoukali a pokecali se známými slávisty, odjíždíme, mimo jiné přes Konětopy, Koupě a Paštiky, jsou to opravdu zeměpisná vlastní jména, do Velkého Boru na náves, do čísla popisného 40. Je to hned vedle obecního úřadu. To je velká výhoda, co kdybychom třeba potřebovali zaplatit popelnici nebo najít ztraceného psa. Drtivou většinu výpravy ovšem zajímaly spíše přízemnosti, jako například, kde je hospoda. Skvělé! Obě jsou na dohled.

Parkujeme ve dvoře, je tam i přístřešek pro kola a venkovní posezení s grilem. Barák je dvoupatrový, trochu se naběháme po schodech a bude úspěch, když se z nich nikdo nezřítí. Velká kuchyň volně přecházející v televizní salón, celkový dojem, bezchybné. Rozdělení do ložnic bylo hladké – mlaďáci Vašek, Zdeněk a Přemek až nahoru, dva předpokládaní chrapouni k sobě, Petr s Mirkem Švecem taky k sobě a já sólo hned vedle kuchyně, když umím tak skvělý čaj. Koupili LIPTON® a tak to s tou výchovou snad není úplně ztracené, sem tam něco uvízne.

Večer test hospod, bylo to jednoduché, otevřena jenom jedna (ze dvou). Jmenuje se VELKOBORSKÁ HOSPODA, točí tam desítku GAMBRINUS a desítku jak známo a říká to i Karel advokátní, chčijou koně. To nepochopím, vždyť do Plzně je to kousek. V zadní části hospody je stůl pro osm, ten už bude tento týden náš. Přiměřená návštěva, vedle nás sedí parta sportovkyň, přišlo nám, nevím proč, že to jsou volejbalistky a tak už jim tak budeme říkat. K bližší verbálním kontaktům nedošlo, natož k jiným, asi nikdo nechtěl riskovat ostudu hned na začátku.

Obvyklé hospodské kecy, například na oblíbené téma cholesterol, už dostaly téměř vědeckou úroveň, museli jsme si poslechnout kraviny jako že 2 gramy másla na jeden krajíc chleba a podobně, viď Petře.

Brzy do postelí, protože většina netuší, co nás zítra čeká. A to je dobře, někteří by také nemuseli usnout.

Neděle 1. července – ujeto 67,7 km, O 16,4 km/hod., 4,07 hod. v sedle, max. rychlost 55,2 km/hod.

Populární houkačka Mirka Frydrycha zazněla toho dne v 9:30, přesně na minutu, na niž byl vyhlášen start, stal malý zázrak, všichni byli připraveni.

Hned z rána nejdříve na nákup do Horažďovic, první byl Albert. Když už jsme tam, tak malá okružní jízda městem, dnes nejvíce zaujalo náměstí, byl tam neskutečný nepořádek, až by se chtělo napsat, že bordel. Patrně po nějaké „lidové veselici“, která se zjevně zvrhla v nezřízenou konzumaci kelímkáčů. Takže jsme asi o moc nepřišli. Po snídani, skvělý čaj zn. LIPTON® a něco k němu, jsem na „rozjetí“ nabídl krátkou trasu do Nepomuku a Žinkov. Pouhých 27 kilometrů jedním směrem bylo nadšeně přijato, protože se pořád ještě netušilo, že skoro třetina je do kopce. Až do Oselců, tak osm kiláků, nahoru a s protivětrem, zkrátka, pravé cyklogaleje. Pak jsme se zase svezli až tak, že bylo jasno, tak zpátky tudy ne.

Nepomuk je rodištěm svatého Jana Nepomuckého, což je patron Čechů, mostů a advokátů, jestli pak to ví náš Karel Baborák? Každopádně zajímavá kombinace. Ještě zajímavější je, jak se Honza stal svatým – třináctiletá dívka hodinu pod hladinou ledové vody jeho přičiněním obživla a podobné kecy. Náměstí je v Nepomuku svažité, ale výstavné, fasády domů opravené. Zrovna se tam konalo jakési sochařské symposium a tak když Mistr „nakopl“ v jedenáct dopoledne tu svoji Husqarnu, ne že by to byl zrovna masakr motorovou pilou, ale po idylce bylo, to jo.

Zámek Zelená Hora, proslavený panem Švadrlíkem, ovšem otevřen až od čtrnácti hodin – rádi bychom viděli na vlastní oči toho, kdo tohle vymyslel a taky čím. Místa, kde působil vojín Kefalín a jeho vepři boubelatí, jsme mohli shlédnout jen přes plot a odpornou zelenou plechovou bránu, byla ale zjevně původní.

Ze Zelené Hory jsme sjeli do vsi jménem Klášter, ta se tak jmenuje, stával zde totiž klášter Cisterciáckého řádu a ještě dnes je patrné, že byl ve své době ohromující. Prý k němu patřilo na padesát tisíc hektarů polí a lesů.

Z Kláštera, už celkem po rovině a v pohodovém tempu, jedeme směrem na Žinkovy. Městysu Žinkovy dominuje rozlehlý Žižkovský rybník a také zámek, symbióza to různých stavebních slohů, ale docela fotogenický. Vlastnil ho například průmyslník Škoda, neměl to ze z Plzně daleko, ale také ROH (pro mladší: Revoluční odborové hnutí, i když už dávno žádné revoluce nedělalo). Komu patří dnes, jsme nezjistili, zámek je jak se zdálo v rekonstrukci.

Tady jsme museli navštívit první hospodu, což obvykle neděláme, jiná ale nebyla k mání. Dopadlo to nad očekávání, takže restauraci u ZLATÉHO JELENA můžeme vřele doporučit. Volná zahrádka, čilá obsluha a i když rukou psaný jídelní lístek, docela zajímavý. Vyznavači zdravého životního stylu a ztepilých postav, ale jinak barbaři, Mirek Frydrych, Zdeněk Král a autor této zprávy, si objednali pečenou kachničku s houskovým knedlíkem a zelím. Dobrá byla, porce jak pro dřevorubce což o to, ale jen ztěžka a s velkým přemlouváním jsme se poté hrabali na své stroje.

Docela se vyčasilo, vracíme se přes Neurazy, Nicov, Olšany, Maňovice a Jelenovice. V závěru etapy se ukázaly výhledy na Šumavu, takže občas zastávky, na které byl nejlépe vybaven Toník, měl dalekohled. Za zastavení stál také Nicov, je tam, skoro v širom poli, monumentální poutní kostel Narození Panny Marie, postavil ho Kilián Ignác Dientzenhofer.

Bidony už byly dávno prázdné, docela jsme se těšili do Velkého Boru.

K večeři co barák dal a pak směr Velkoborská hospoda, neboť Strakonická opět mimo provoz. Doma pak před spaním drsný Fernet stock, protože Mirek Frydrych měl narozky. Při té slavnostní příležitosti jsme museli vyslechnout Petrovu přednášku na téma význam cyklistické přilby a její užívání. Ach jo, byla to docela otrava.

Pondělí 2. července.

Ač bydlíme v centru obce Velký Bor, na návsi, sousedíme mimo jiné s místními zemědělci, takže občas odér jak ve Veľkém Mederu, dříve Čalovo, přežít se to ale dá.

K snídani skvělá míchaná vajíčka na voňavoučké slanině od Mirka Švece. Je to stejně fascinující vývoj od prasečího smradu k té slanince.

Počasí ovšem už tak skvělé nebylo. Prší vydatně, takže povodňová varianta. Můj, jako vždy vynikající nápad do Plzně vlakem, nebyl přijat, pojedeme do Strakonic na bowling. V centru parkujeme na takové širší ulici, až posléze jsme zjistili, že to je zdejší náměstí, tak to nic moc. Bowling už vůbec nic, dvoudráha se šňůrami, alespoň že slušně vařili. Strakonického dudáka jsme nepotkali, ale točí tam pivo stejného jména, kamarádi říkali, že bylo pitelné, já už zase řídím, takže jenom šumák. Toník milovník (památek) mezi tím vyrazil na strakonický hrad.

Hoštice u Volyně jsme tentokrát našli lehce. Je to dědinka malá, ale slavná a jestli ji více proslavil Michal Tučný a nebo Troškovy filmy Slunce, seno atd., těžko říci. Hrob Michala Tučného je poutním místem, kamenný steson jednou nebude vidět pod kamínky, které mu přinášejí jeho fanoušci a obdivovatelé. Zrovna s námi přijela skupina cykloturistů, nejdříve zamířili na hřbitov.

Na návsi jsme narazili na skoro krajana, starý pán celý život pracoval v Heřmanově Městci a když už nemusel, vrátil se do rodné chalupy. Ochotně vyprávěl o Tučných a Troškových a při tom přehraboval seno i když od rána pršelo skoro nepřetržitě. Tak nám přišlo, že je to stínový průvodce placený obcí.

V autě jsme si stylově pustili cédéčko Michala Tučného a pokračovali do Volyně. Náměstí ve Volyni je z kopce, aby ne, vždyť jsme v podhůří Šumavy, zdobí ho ale moc pěkná radnice. Toník hledal turistickou známku, což se nepodařilo. Konstatujeme, že péče o turisty nevalná.

Domů už zase za těžkého deště.

K večeři kotletka Mirka Švece, takže dokonale čistá, brambůrky Zdeňka Krále a zeleninový salát, ten jako Mirek nikdo ochutit neumí – dámy čtoucí tuhle slátaninu se jistě neurazí. A když jo, tak jo, stejně to tak je.

Je pondělí, otevřena Strakonická hospoda, to je ta zdejší druhá. Zkušení hospodští znalci Mirek Švec a já, jdou testovat. Protože Strakonická, tak mají na čepu plzeňský Gambrinus 10°, to už známe, raději zpátky do „naší“. Pondělní štamgasti jsou asi doma u mamin, hospoda je skoro prázdná, jen v přilehlém sále místní lepé děvy zdobí, prý na sobotní karneval. Škoda, to už budeme doma, jinak jsme ale mohli z fleku jít, i bez přestrojování.

Úterý 3. července – ujeto 45,7 km, O 18,2 km/hod., v sedle 2:30 hod., max. rychlost 55,2 km/hod.

Vyjíždíme před devátou, rosnička večer hlásila okluzní frontu, tak abychom ji předjeli. Přemek to jistí pozoruhodnými tepláčky, připomínal Jiří Šmicra při tréninku na StarDance II. V Horažďovicích celkem rychle, i když přes pět vln, z dálky hrůzu nahánějících. Internetem nabídnutou trasu neakceptujeme, jde přes vrstevnice a tak volíme silnici. Stejně to moc nejde, je protivítr. Prvním postupným cílem je hrad Rabí. Ač obvykle památky jen z vonkajšku, tak tohle si ujít nenecháme, je to snad největší polozřícenina v republice. Prošli jsme ji s průvodkyní skoro celou, ze strážní věže super výhledy. Některé členy naší grupy ale více než rozhled po krajině zaujaly palačinky, podávané za mírný obolus na hradním nádvoří, jiné pak sličná lučištnice, na niž příroda, zvláště v oblast hrudníku, ani trochu nešetřila.

Do Sušice už to není daleko, kolem poledne jsme tam. Sušice není tak dlouhá jako Lovosice, ale skoro tak. Náměstí jak má být, rovné, velké, uprostřed mohutná renesanční radnice. V radnici je starosta, ale také Íčko, ne tak jako jinde, v nějakém kšeftě.

Jedním z nejhezčích baráků na sušickém náměstí je hotel FIALKA, ale protože to byla „první“ a zahrádka plná, tak za náměstí do restaurace ZLATÁ OTAVA. Někdo jen polévku, někdo komplet, všichni pak pivo PARDÁL. Servírka ani kale nevěděla, kde se vaří, zato se ale na ní daly oči nechat, tak jsme jí mezeru ve vzdělání odpustili. Nějak jsou v tomhle kraji samé pěkné holky a nebo je to tak, že slintáme jen popatříme na „něco“ mladšího?

Ještě jsme se jednou pokochali náměstím, dali průměrnou zmrzlinu, a pak stejnou cestou zpět, kolem slavné sirkárny SOLO. Jelo to bezvadně, vadily jenom kamiony se dřevem. Do Horažďovic dojíždíme všichni a živí a tak ze samé radosti do restaurace „U HLAVÁČKŮ“. Krom toho, že tam jsou „CYKLISTÉ VÍTÁNI“ www.cyklistevitani.cz , mají výborný Prazdroj a servírky jako v Sušici.

Krpál nahoru k Velkému Boru vzbuzoval když ne strach, tak úctu jistě, alespoň z auta, od Hlaváčků tedy žádný spěch. K večeři se podával hovězí guláš, který už doma s láskou a péčí připravil Mirek Švec, punťa jeden. Standard, což u Mirka znamená, že byl výborný. Schrupli jsme si u televizních zpráv a pak hupky hupky do Velkoborské na Gambrinus 10° za 17,- Korun českých. U našeho stolu se vyskytovali dva domorodci, nenásilnou formou byli rychle vypuzeni. Ta nenásilná forma jsou v podstatě pouze naše blbý kecy. Dnes poprvé nejsme v kompletní sestavě, Petr meditoval na baráku. Jestli opravdu meditoval, či snad připravoval koncepci rozvoje města Brandýsa nad Orlicí na příštích třicet let, zůstalo obestřeno tajemstvím.

Středa 4. července.

Těžce zataženo, chladno, ještě kousek a už by mrzlo. Kolektivně rozhodnuto, že můj vynikající pondělní nápad do Plzně, bude s drobnou modifikací přijat, pojedeme auty. Rázně jsem odmítl řídit, protože neznám cestu, není mi dobře, ba přímo je mi blbě a kdož ví, jestli se třeba v Plzni nejezdí vlevo atd. Samozřejmě, že mě, milovníka plzeňského piva lehce prokoukli a tak hrdina Mirek Frydrych, občas něžně nazývaný hroch, posmutnělým hlasem, div že nezaplakal, prohlásil, „tak já to teda beru“. Plzeň je rozlehlé město, sídlí zde mimo jiné správní jednotka zvaná kraj, a vyniká hlavně tím, že tam nezaparkujete a to ani za peníze. Zato jsme ale měli hned po ránu hezkou vyhlídkovou jízdu. Pak tam také mají pivovar, kdysi Měšťanský. Auta jsme nakonec zapíchli pomalu na předměstí a do centra pěšky. To bylo keců, přičemž nejvíc jsem kecal já.

Došli jsme na hlavní náměstí, v jeho středu je katedrála Sv. Bartoloměje s nejvyšší věží u nás, tam jsme se ale neškrábali, prý se tam nic netočí. Zamířili jsme tedy do pivovarnického muzea, je nedaleko náměstí. Kupodivu ani tam se nic netočí, zato jsme se dozvěděli snad všechno o nápoji, kterým se celý život nelejváme, takže jsme už do pivovaru ani nemuseli. Čas ke vzdělávání, čas k papání, jdeme na oběd, samozřejmě k Salzmannům, nejstarší to plzeňské pivnice. Kupodivu, na rozdíl o parkovišť, tady bylo volno. Jídlo co do kvality i výběru obstojné, podávalo se například pečené vepřové koleno, primátorský talíř, svíčková na smetaně atd., to vše bohatě zapíjené, no čím asi? Kdo by si myslel, že náš primátor Petr si dal zmíněný talíř, docela by se splet, koleno se mu zdálo větší.

Když nám trochu slehlo, tak ještě na skok do druhé největší synagogy v Evropě, byla tam zajímavá výstava fotografií Vladimíra Síse z jeho cesty do Tibetu v padesátých letech minulého století. Ani se nechtělo věřit, že ty fotky jsou staré necelých šedesát let – takhle nějak snad vypadal středověk.

Pak už domů, řídil Mirek Frydrych a hnal to jako k ohni, ale k ohni to samozřejmě nebylo, žízeň je halt tragédie, až přejel odbočku na Nepomuk a ani mu nikdo nemusel říkat jeď! Máš červenou. Někteří pak tvrdili, že z toho auta vymáčkl i to, co v něm není. To jsem se ale musel důrazně ohradit. V tom mém je skoro všechno, i rádio.

Doma už nás čekali hosté, Karel s Tomášem, ovšem žádné závažné zprávy, česky řečeno drby, z Brandýsa nepřivezli. Stejně ale šla na stůl METAXA*****, dotkni se slunce, na přivítanou i na ty moje blížící se narozky. Byla osmá na deváté výpravě, to proto, že vloni byly narozky kulatější a tak láhev větší, ale tak velká METAXA nebyla k mání.

Čtvrtek 5. července – ujeto 46,4 km, O17,9 km/hod., 2:35 hod. v sedle, max. rychlost 66,1 km/hod.

Počasí dle předpovědi, tak akorát na karty, s Karlem a Tomem by nás bylo dost. Ale druhý den bez kola, když jsme sem přijeli jezdit? Zkusíme to do Klatov přes Plánici a zpět po hlavní.

Na trylek z Mirkovy houkačky jsme v půl deváté vyjeli. První navigační kolaps přišel brzy, hned za Velkým Borem, místo na Horažďovickou Lhotu míříme na Jelenovice. Že byl na špici Mirek Frydrych, dá se lehce uhodnout. Protivítr na úrovni polovichřice nám dává dost zabrat, Vaškova píchlá guma přišla jako na zavolanou, bez uzardění můžeme zastavit a odpočinout.

Je to na déšť každým okamžikem, tak jsem vytáhl pláštěnku, když už ji mám a ta ty mraky spolehlivě rozehnala. Je to nahoru dolů, ostatně jako všude v tomto kraji, ale do Plánice jsme se nějak dohrabali.

Čím Plánice proslula ani nevíme, my jsme narazili na základní školu, ta nese jméno Dr. Ing. Křižíka, dodatečně zjišťujeme, že se tady tenhle průkopník elektrotechniky a vynálezce narodil. Pak tam mají hospodu „U Bohouše“ a ta nás v danou chvíli zajímala ze všeho nejvíce. Ač poledne, byli jsme snad první hosté, moc tomu ti pláničtí nedají.

Zelňačku jsme jedli už i lepší, někteří rozežranci jako například expediční pokladník a taky Zdeněk, navrch „španěláka“, to vše proloženo slušným Prazdrojem. Tady padlo rozhodnutí o změně trasy, Klatovy bychom ještě zvládli, ale domů už těžko a hotely budou asi obsazené, když je ten státní svátek.

Pojedeme přes Hnačov, na hlavní mezi Klatovy a Horažďovicemi. Protože se směr obrátil, jedeme po větru a „kredence“ budou mít výhodu. Do Nalžovských Hor přijíždíme zrovna když se rozpršelo, v tu chvíli se hodila autobusová čekárna na návsi. Za zády máme renesanční zámeček, kdysi patřil irskému rodu Taafů, tady by mohli umět kořalku.

Z mapy jsme vyčetli, že narazíme na cosi, co se jmenuje „U sv. Antonína“, tam se musíme zastavit. Je to kaplička, v níž mají právě ti Irové rodinnou hrobku a později zde vznikla výletní restaurace. Tedy nic, co bychom bezpodmínečně vidět museli, ale pozor, před hospodou je nejméně tunový balvan a na něm deska s nápisem „Na památku Miloslavu Šimkovi“ . Měl poblíž chalupu a tady byla dle personálu „jeho hospoda“. Rádi a s úctou jsme na něj vzpomněli.

Pak už jsme rychle v Horažďovicích, restauraci u Hlaváčků nemíjíme. Musíme dovnitř, slunečníky ukryli, jinak by byl neplánovaný letecký den. Naše oblíbená servírka má asi volno, zastoupení je také dobré a ještě se to bude zlepšovat. Nahoru do Boru na kyslíkový dluh, ještě že to je jen pět kiláků. V Boru jsem odskočil na farmu GABRIEL. Ten člověk nabízel na poutači sele na rožeň, jestli z plezíru, nebo za peníze, tam uvedeno nebylo. Za ohradou pobíhali jeleni, krůty, slepice, kachny, divoká prasata, pštrosi ale sele? Ani jedno. Tak budeme mít dnes k večeři křápance, česky bramboráky, nebo taky cmundu, kramfleky, atd. Je to jídlo prosté, ale v přípravě vyžadující určitou dávku fantazie a tu Mirek Švec, přírodo zaplať má. Co ale neměl, byly základní propriety potřebné k přípravě, jako například struhadlo a pánev. A tady je třeba, ve vší skromnosti, zdůraznit moji roli. Výřečnost a osobní půvab přesvědčili paní sousedního domu, aby potřebné zapůjčila. Bylo jí asi tak osmdesát. Křápance se povedly, i když zapůjčená pánev pamatoval ještě pětiletky.

Ve Velkoborské, u vedlejšího stolu, slavily volejbalistky čtyřicítku svého trenéra, bylo tam veseleji, ale zase jsme se nechytali. Už to asi jiný nebude.

Pátek 6. července – ujeto 48,6 km, O 16,8 km/hod., 2:53 hod. v sedle, max. rychlost 50,5 km/hod.

Blatná, to je náš cíl. Počasí standard těchto dnů, takže nízká oblačnost, větrno. Směřujeme do Jihočeského kraje, přes roztroušené dědinky. Profil je taky standard, nahoru dolů. První větší zastávka je v Kadově. Mají tam viklan, to je šutr co se viklá. Ten zdejší se ale neviklá, museli ho uklínovat, pořád jim ho někdo kácel a přitom prý s nim v jeho slávě nepohnulo ani dvanáct hulánů. Tak nevím, kdo kecá. Pravdou ale je, že ho pomáhal usazovat ing. Pavel Pavel, to je ten, co rozpohyboval sochy Moai na Velikonočních ostrovech. Tak tohle pro něj musela byla brnkačka.

Zanedlouho už je na dohled Blatná, známe to jihočeské městečko, hojně vyhledávané turisty. Asi proto mají íčko v sobotu a v neděli zavřené. První hospodu a několik dalších jsme vynechali a zaparkovali své stroje v průjezdu restaurace „NA RYCHTĚ“. Tady se zdály být bezpečné, bohužel, opravdu to bylo jenom zdání. Tahle hospoda je na náměstí, ale tom menším, zde totiž náměstí tvoří písmeno L. Její název by snad mohl evokovat podnik nižší střední třídy, ale nebylo tomu tak. Takže na stole svíčková Stroganof a jiné lahůdky, na jídelním lístku od běžných mas, přes plody moře po zvěřinu snad všechno.

Pak na blatenský zámek, vodou obklopený a z poloviny opravený. V zámeckém snacku zmrzlina nabíjená z patron do kornoutů, docela jsme čuměli. Útlocitnější nátury, jako třeba Mirek Hrochů, ji nemohli dlouho rozdýchat. Musel se dokonce napravovat becherovkou, což mu ostatně nečinilo žádnou potíž. Mirek chtěl ještě do krematoria, když jsme mu ale vysvětlili, že to, které hledá se nachází v Pelhřimově, tuhle zajímavou myšlenku opustil.

Rozhodnuto, že domů pojedeme přes Lnáře a Kasejovice. Při oddychovce před Lnářemi jsem si povšiml, že mi chybí přední blikačka, zadní asi ten lump přehlédl, mám ji pověšenou vtipně na vidlici. Tak si ji vzal od Mirka Švece. Zřejmě jsme o ně přišli v průjezdu hospody NA RYCHTĚ. Takže nás to posezení přišlo bratru na pětikilo. Blatnou ode dneška pomlouváme, než nás to přejde.

Ve Lnářích na skok do zámku. Patří Úřadu vlády ČR a tak asi proto je tam mimo jiné muzeum koček, i když by tam člověk spíše čekal třebas zvěřinec.

Kasejovice mají jméno rodu ženského a přesto jsou město. Na náměstíčku jsme se dozvěděli, že je zde „mnoho památek“ , proto jsme skočili do cukrárny „U Marušky“ na kafe a tu becherovku. Cestou jsme potkali velkou skupinu cyklistů, ze které se ozývalo „Ať žije SLAVIA!“, ale také „Zahoď to!“ Všechny, bez rozdílu vyznání, zřejmě fascinovala slávistická vlajka upoutaná na nosiči mého stroje, ostatně jako vždy na těchto výpravách.

Pokračujeme do našich oblíbených Oselců a i z této strany je to slušná „palba“. Z Oselců už ale skoro sedm kilometru sjezdu, krom jednoho či dvou zhoupnutí. Jak jsme tohle mohli v neděli vyjet? Okamžitě se pasujeme na vrchaře.

Na baráku jsme začali pomalu balit. Bylo divné, že Petr nebalí, naopak, postává kompletně cyklisticky vybaven, i s kolem, před barákem. Nějaký kretén, aniž by zjistil, kdo už je doma, zamkl vrata. Ten den jsem klíče vozil já. K večeři guláš a pak do Strakonické, protože Velkoborská bez varování zavřena. Taky Gambrinus 10°, prý chutnější, jestli se dá takhle o desítce vůbec uvažovat, voda jako voda.

Plkalo se o všem možném a mezi tím přišla zpráva, že slávistické baby taky nasávají, ale u Jiřičků. Prý pojedou příští rok na rehabilitační pobyt. Ha ha, mají problém vydržet spolu jeden večer, ale den? Nebo týden? Nemožné! Kdosi trefně uzavřel tuhle debatu slovy: „Ať si dělají co chtějí, ale hlavně ať nevotravujou“. Samozřejmě, že také přišla řeč na téma kam příští rok, když to bude desátá výprava. Tady prvně zazněl návrh o návratu ke kořenům – vrátit se po devíti letech na Dunaj a spustit to až ze Řezna, česky Regensburgu. Uvidíme.

Večírek na rozloučenou se začal po becherovce slušně rozjíždět, zanedlouho byli všichni krom řidičů „chytří“, ti přišli o becherovku, ale o ty kecy ne. Na baráku pak ještě gulášek, kytara, to vše už beze mne.

Sobota 7. července.

Vstáváme později, neboť odjezd stanoven na desátou. I tahle pozdní hodina dělala některým opilcům starosti. Nakonec se vše v dobré obrátilo a my vyjeli. Já na dálnici, Petr s vozíkem přes Vysočinu. Nebe jako len, nějak jsme ten termín letos netrefili.

Po cestě se nám dovolal pan domácí Václav Zábranský, řidič tatry a dobrovolný hasič, že nalezl brýle. Kdo je tam zapomněl?

Jenom jednou jsme Toníkovi svěřili klíče od baráku. Ke cti mu může sloužit, že je nezapíral, jenom byl problém je najít. Nemá zřejmě chlapec systém mnemotechnických pomůcek jako třeba Mirek, ten si například dává mobil k ponožkám a tak ví o všem.

Dohodnuto „hodnocení“ v 18:00 u Jiřičků. Velmi rozumný nápad, konečně pivo vyššího řádu. Sešli jsme se všichni, jen Toník hraje rodákům v Bučině. Přišli i další slávisté, také jim se nápad s Dunajem docela zalíbil. Kromě počasí, jsme vlastně letos neměli závažnější problém. Ani Přemek nezdržoval s poruchami, ne že by věnoval svému Authorovi větší péči, ale má ho zánovního. Trochu jsme se obávali, zda Toníkova sportovní forma se dá srovnávat s tou naší, ale zvládl to skvěle.

I když možná občas při verbální komunikaci jiskérka vylétla, rychle zase zhasla, neboť především tolerance je vlastní slávistovi.

A tak snad příští rok zase vyjedeme.

Fotografie jsou zde: http://picasaweb.google.cz/kudrnat/CykloVelkyBor2007?feat=email#

Josef Vondrka

V kategorii Aktuálně, Cykloexpedice