Už jsme doma!

„Vítejte doma, slávisté!“ zvolal Vladimír Šmicer a jistě leckomu z tisíců přítomných se draly slzy do očí. Bylo po devatenácté hodině ve středu 7. května 2008 a slávistický sen se právě proměnil ve skutečnost. Začala historie nové slávistické arény v Edenu.

Je pátek večer o dva dny později. Zrovna jsem se vrátil z pravidelné schůzky brandýských slávistů, konané vždy druhý pátek v měsíci, a pokouším se zaznamenat dojmy z předvčerejška. Požádal mě o ně totiž „slaviaman“ Michal Janáček, správce našich webových stránek. Proč jsem ho neodmítl? Nebylo by to těžké!

Ano, jistě, vždyť mi tak dává příležitost ještě jednou v klidu si připomenout atmosféru, která se většinou prožije tak jednou, maximálně dvakrát za život.

Milovaná Slavie má od středy ve svém Edenu úplně nový nádherný stánek…

Proč vlastně mám i teď v tuto chvíli, na sobě středeční slávistické triko? Nějak se mi zachtělo si tu svátečnost prodloužit.

Prý mám zaznamenat i atmosféru celé brandýské výpravy.

Musím přiznat, že tomu, jak jsme se celé roky a měsíce na tuto cestu těšili, úplně dění v autobusu neodpovídalo. Každý si své napjaté očekávání ponechával zřejmě pro sebe.

Hymna domácí ani pražská v něm nezazněly, jakož ani vzletné proslovy. K pocitu pohody více než členové spolku přispěl před pár dny spíše sparťan Řepka, který se o ně v posledním ligovém kole postaral svým vyloučením v první minutě a následnou prohrou našich soků. Tím se zase o něco zvýšila téměř již skomírající šance Slavie na konečný úspěch v letošní lize.

Zpestřením výpravy bylo zdánlivě poslední vydechnutí autobusu někde v Chrudimi. Jakmile však z něho řidič vystoupil a na cosi kdesi sáhl, motor ku radosti všech opět naskočil a vůz naštěstí přitom na řidiče počkal. O několik kilometrů dále se zdánlivý poslední vzdech mašiny opakoval, jakož i radostné pokračování v jízdě. Tato nálada ovšem trošku pohasínala v době, kdy si to řidič v Praze namísto ku Edenu zamířil již v jeho blízkosti nejprve do Strašnic a na Vinohrady. Ale nakonec dokázal, že to nebyl žádný nešika, proklatě úzký průjezd mezi vozidly u místa definitivního zaparkování zvládl bravurně.

A již jsme vyrazili do útrob novostavby. Hudba z nedalekého pódia duněla, párky se škvařily, pivo točilo. Stadion zvenčí ani nevypadal nějak zvlášť mohutně, okolní obytné domy jsou vyšší. Po průchodu turniketem zasazeném do vysokého mřížoví snad každý z nás zamířil nejdříve za světlem nejbližšího vstupu do hlediště, za nímž ho čekal báječný pohled na zeleň perfektního hřiště a velkolepé ochozy s převažující červení sedaček. „Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš,…“ citoval jsem si klasika s vědomím, že každý metr této plochy nabude časem jistě ještě větší hodnoty a rysů posvátnosti, až bude propojen s neodmyslitelnými budoucími slavnými vítězstvími červenobílých barev.

Příjemný začátek procházky vnitřní tribunou skýtala nabídka oficiálního zápasového magazínu „Eden“ a pamětní mince. Na jejím líci je zobrazen nový stadion pod nápisem „Multifunkční areál Eden“, na druhé straně je znak SK Slavia Praha a nápis „Založeno 1892“.

 To vše bylo součástí 700 korunové ceny vstupného.

V další části tribun pak bylo možné vídat žíznivé fanoušky Slavie povětšinou se dvěma kelímky piva v rukou. Ne ani tak proto, že by byli po cestě nadmíru dehydratováni, ale proto, že jedno pivo stálo 35 korun, dvě piva však díky „akci“ jen 50 korun. Lákavé byly i nabídky hranolků, kuřecích křídel, bramboráků a dalších laskomin.

Dal jsem si hot dog, což beru jen jako příležitost k přechodu na ich-formu, neb každý si odnášel z místa zážitky jiné a bylo by příliš nafoukané mluvit i za ostatní. Vyjma snad tvrzení, že nás celkově nový stadion Slavie všechny nadchnul. S umístěním našeho hloučku v rohu téměř u lajny jižní brány jsem zprvu nebyl příliš nadšen, ale o to vlastně nešlo. Po bezprostřední ochutnávce atmosféry „kotle“ při utkání s Ajaxem i jeho blízkosti s Arsenalem se mně tito horkokrevní přátelé jevili tam na severu býti příliš vzdáleni.Ale to vlastně nebylo ve středu vůbec podstatné.

Na trávníku se nejprve nic moc nedělo, jenom se v jeho středu nejprve ukázali ve slušivých oblecích a kravatách hráči domácí. Později je vystřídali rovněž fešáci z Oxfordu.

Kdo měl chuť, mohl si zatím studovat informace o areálu v číslech. Podle nich má stadion šest podlaží, mezi 21 tisíci místy 450 pro VIP, hrací plochu o rozměrech 105 x 68 metrů, 60 výčepů, 70 pokladen atd. Zaujalo mě taky, že mezi 150 pokoji v přilehlém hotelu jsou čtyři s výhledem na hrací plochu, takže jsem si je hned začal vyhlížet, co kdyby jednou… Při prohlídce jsem taky zjistil, že odhadem 60 – 80 míst v každém rohu hlediště trpí tím, že v rozhledu jejich majitelům brání velkoplošné obrazovky. Tak jsem začal doufat, že až si tam jednou někdo za ně sedne, neudělá pořadatelům „škandál“. Ale třeba s těmi tabulemi do té doby nějak líp „šoupnou“.

A když prohlédl jsem si vnitřek tribuny i na protější straně, vydal jsem se k lavičce hráčů. I překvapilo mě, že jsou od krajních diváků natolik blízko, že by jim tito například mohli lít pěkně shora pivo na hlavu. Obzvláště kdyby to byli hráči soupeře. V tomto případě se zde však nacházeli naštěstí slávisté, a to v tak štramáckých oblecích, že by si na ně nikdo nedovolil.

Trošku mě mrzelo, že jak se tam tak u lavičky hráči „poflakovali“ a zvláště děti je k sobě volaly a chtěly od nich podpis, tak na ně reagovali jenom cizinci, konkrétně Tavares, Belaid, Gebre Selassie a Švento. Od prvních dvou jsem i já dostal fotečku s podpisem, toho čtvrtého jsem požádal, aby si sáhl na podpis Josefa Bicana na mé kšiltovce – třeba mu to přinese štěstí a začne zase střílet branky. Tak se těším, že až se teď v Mladé Boleslavi Dušan trefí, vzpomene si a přijde mi poděkovat.

Přitom jsem se seznámil i s jednou rozvernou fanynkou z níž se vyklubala dcera generálního ředitele Petra Doležala, občas si vyfotil kolemjdoucího Šmicera, Kalivodu či další.

Teď se musím zmínit o chvilce, na kterou nevzpomínám rád. Mezitím se už na ploše ujali moderování Štěpán Škorpil a Václav Svoboda, vedli různé hovory, zvali si k sobě Františka Ondříčka, internacionály (fotku mám např. z interwiev s Pauříkem) a další osobnosti. A já jsem se nějak přitočil ke Svobodovi a napověděl mu, že má taky pozdravit všechny přítomné členy odborů přátel, kteří se na tuto chvíli léta těšili a mají svá sídla po celé republice. Pokud chce zmínit někoho konkrétního, pak třeba zrovna Brandýs nad Orlicí, odkud přijel autobusový zájezd. Název města jsem mu ukázal i na svém slávistickém triku. On to jakoby se zájmem poslouchal a chvíli zůstal stát vedle, už jsem myslel, že mě dokonce osloví přes mikrofon a já to všechno vytroubím davům. Jenže najednou na něj kolega Škorpil zamával, aby k němu přišel. Svoboda sice o minutu později slib splnil, přítomné odbočky zmínil, ale jako jejich příklad uvedl k mému zklamání Ústí nad Orlicí. Nu což, je to naše okresní město, ale Brandýs by mi tam – a nejen mně – vyzněl při té velké slávě určitě lépe.

 Taky jsem šel pozdravit slávistické dorostence, trenér Jirka Saňák však bohužel mezi nimi kvůli onemocnění v rodině nebyl, mluvil jsem s jeho asistentem.

A to už na plochu mířili Šmicer a Ondříček a Leška a Doležal a vrchní stavitel a vršovický starosta atd. a za chvíli zaznělo to již zmíněné slavné „Vítejte doma!“ A sličné děvy nastavily pásku a prvně jmenovaný ji přestřihl. Potlesky nebraly konce a vojenská dechna vystřihla dokonale i vhodně „Kde domov můj?“ (My už to víme!)

 A koho to ještě „nevzalo“ u srdíčka, tak se dočkal nejpozději ve chvíli, kdy na dokonalý trávníček naběhlo 160 žáčků i žáčkyň z různých přípravek a všichni společně předváděli své schopnosti s míčem a nácviky herních situací. Především jsem záviděl těm prvním malým střelcům, kterým se podařilo vstřelit gól do severní branky pod slávistickým kotlem – dočkali se totiž od něj ohlasu, jaký by slušel i střelcům prvoligovým.

A potom se již na plochu vydala konfigurace starších žáků a dorostenců, aby sestavila z donesených textilií legendární sešívaný dres. Ten symbolicky donesli „k nohám“ kotle, který mu to obdobným způsobem oplatil.

Stovky balonků ze čtyř rohů vyletěly vzhůru a mezi dvaadvaceti hráči základních sestav pro exhibiční utkání se objevil už desítky let nestárnoucí František Veselý, aby provedl mohutný zahajovací výkop s koženou merunou.

 Oxford byl v roce 1899 první anglický soupeř Slavie v historii a na rozdíl od svých českých kolegů jeho hráči amatéry zůstali. Na hřišti to bylo ihned znát a jistě většina diváků „předla“ spokojeností, když hned v první minutě byl historicky prvním autorem gólu na novém stadionu právě Vladimír Šmicer, široko daleko jediný vítěz ligy naší i ligy mistrů. Gól padl po klidném a uvážlivém potrknutí hlavou z přihrávky Patrika Bergera. Střelec vzápětí obdržel i historicky první žlutou kartu za svlečený dres, tedy za gesto, jež možná následující generace budou stěží chápat.

V podstatě se během sedmdesáti minut vystřídaly na hřišti tři sestavy. O nic nešlo, ale ta prostřední, nejvíc připomínající ligovou, si vytvořila snad nejméně šancí. Potěšením byl ovšem pohled na Kuku, Suchopárka, Kubíka, Knoflíčka s jeho lišáckým posledním gólem, i na další nezapomenutelné postavy fotbalové Slavie.

Přestávku zmiňuji jen proto, že jsme se měli stát svědky jakési svatby. Tímto tedy já i další přítomní dosvědčuji, že se ti dva jacísi onací Pražáci vzali a vstoupili společně do světa domácích vítězství i proher.

To větším zážitkem bylo stát se aktivním účastníkem mexického vlnění anebo spatřit slávistický kotel, kterak je schopen nacvičit choreografii a la zahájení olympijských her v Moskvě.

Nakonec skončil zápas výsledkem 5:0, ale o to ani tak nešlo. Především šlo o tu pastvu pro oči, kterým byl pohled na nejkrásnější dresy na světě prohánějící se po sytě zeleném pažitu nejkrásnějšího českého stadionu.

 Jenom malou skvrnou na kráse chvíle snad bylo, že se hosté nedočkali branky. Prostě na to neměli, ač jsem jim to tajně přál. A určitě nejen já. Navíc byli sympatičtí. Potvrdili mi to i zblízka po skončení zápasu, když jsem si s několika z nich během děkovačky „plácl“ pro radost.

Byl to povznesený večer, ze stadionu jsem odcházel plný dojmů jak ze slavnostní bohoslužby v Notre-Dame či prvotřídního koncertu v Albert Royal Hall.

A co je důležité – jistě se každý z nás těšil, až se sem zase vrátí. Věřme, že pro mnohá vítězství, jež budou časem odměněná i řadou mistrovských titulů. Důvod pro větší sebevědomí hráčů i všech ostatních slávistů je od středy 7. května 2008 již nezpochybnitelný.

Tak zapsal a vyfotil Jaroslav Hubený, mj. novinář, především pak člen odbočky OP Slavie v Brandýse

Více fotografií v naší I-Fotogalerii

V kategorii Aktuálně