Jenom čtyři záznamy do kroniky podařilo se vyloudit z osmadvaceti slávistů, přítomných na mimořádné členské schůzi konané toho dne. A to všichni umí psát, jsou svéprávní, akorát ty makovice si nechtějí moc namáhat. Ale jinak, to rozumí skoro všemu…

Schůze byla svolána k oslavě titulu Mistra Gambrinus ligy 2007-2008, který SLAVIA získala, i když už jsme ani moc nedoufali. O to ale byla naše radost hutnější.

Náš pokladník Mirek Frydrych nabídl svou zahradu, což byla dobrá volba, neboť v těchto dnech panuje typické letní počasí. Příjemné posezení, přiměřeně chlazený plzeňský Prazdroj, sem tam i něco ostřejšího, uzené maso a velmi chválený chléb z pekárny v Sázavě.

Formálně to opravdu byla schůze, protože ji předseda zahájil poklepem kladívka, tak jako každou řádnou schůzi, ale po několika organizačních poznámkách a dotazu, zda má někdo něco do diskuze, aniž by čekal na odpověď, ji rázně, ale demokraticky ukončil. Pak už nastala konzumace výše uvedeného, ale také se povídalo o SLAVII i o všem možném.

Obveselení přítomných způsobil přítel Karel Baborák, dostaviv se nejméně hodinu po oficiálním začátku v občanském oděvu, i když čistém a na námitku, že nebude vpuštěn, vždyť předepsány pro dnešní raut jsou barvy červená, bílá a jejich kombinace, bezelstně prohlásil, že musí ještě mnohé zařídit a pak teprve přijde správně oděn. Poznámka pro nezúčastněné: termín konání mimořádné schůze byl stanoven na dnešní den také podle přání Karla a zveřejněn 23. května! K obecnému překvapení Karel nakonec opravdu přišel, ovšem o co později, o to dříve také zmizel. Některé jazyky tvrdily, že masa bylo málo a tak se šel do blízkého hotelu „dorazit“ tlačenkou. No ale věřte jim… Každopádně bude mít honičku, aby tenhle faux pas napravil.

Když už zábava začínala uvadat, chopili se kytar Míla Dostál, Jarda Hubený a Tonda Sláma. Dlouho do noci se hrálo a zpívalo, úplně přesně jen několik hlasů zpívalo, to ostatní se, i když nápadně, zpěvu jenom podobalo. Repertoire byl pestrý, od prostonárodních písní, až po ty sprostonárodní.

Ukončení rautu nebylo nikterak řízeno, takže Mirkovu zahradu opouštěl každý, jak uznal za vhodné a okolnosti dovolily. Někteří ještě týž den, jiní až na zítří, někteří pěšky, jiní vlakem, v jednom případě byl na přepravu kamaráda postiženého šeroslepostí do jeho nepříliš vzdáleného obydlí použit rudl a to i přesto, že je to dle slovníku cizích slov dvoukolový ruční vozík na přepravu zboží a materiálu. Na základě této zkušenosti by se možná dalo tohle heslo rozšířit o přepravu osob.

Spolková vlajka byla stažena až druhý den dopoledne a při té slavnostní příležitosti byl dopit poslední (třetí) sud plzeňského Prazdroje.

Foto a text Josef Vondrka

V kategorii Aktuálně