Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí o.s., http://opsbrandys.wz.cz  (localhost/slavia), Miroslava Frydrycha, Zdeňka Krále, Antonína Slámy, Miroslava Švece, Petra Tomáška a Josefa Vondrky do Oslnovic, ve dnech 29. června až 6. července 2008.

Vlastní jméno Oslnovice možná málokomu co říká, tak aby bylo přehledno, je to vesnička nad Vranovskou přehradní nádrží. Ta ale původně vůbec nebyla naším cílem, v prvním plánu jsme chtěli znovu, tak jako v roce 1999, do Rakouska, na Dunajskou cyklostezku. Nějak se nám nepodařilo rezervovat noclehy v kempech, což někteří choulostivější jedinci včetně mne, považovali za nepřekročitelnou podmínku. Tak se stalo, že jsme celkem narychlo museli hledat náhradní řešení, čímž tak trochu utrpěla kvalita našeho ubytování. Ještě se také stalo, že nás bylo jenom šest, protože dva a s nimi třetí se rozhodli, že stejně pojedou na Dunaj. Naprosto jsme nechápali, že vůbec někoho může napadnout, takhle roztrhnout partu. Když jsme ale pochopili, řekli jsme si, že je to vlastně o čemsi vypovídající. Čisté svědomí neměli, což mimochodem překvapilo, protože svůj úmysl možná vypravovali po hospodách, ale oficiálně se nezmínili… Zkrátka, trapné.

Oslnovice jsou docela obyčejná vesnička, snad trochu nepřehledná. Je jí třeba prokličkovat směrem k jezeru, abyste se dostali do části zvoucí se Chmelnice. A tam, asi tak v polovině klesání, v nadmořské výšce 343 m, se nalézá chajda, která už není asi tak padesát let nová a patří paní Olze Coufalové z Moravského Krumlova. Pro paní majitelku se vžil pracovní název baba domácí. Často ji asi zvonilo v tom Moravském Krumlově v uších.

Neděle 29. června

Nakládáme a startujeme v půl desáté tradičně od kontelny brandýského minisídliště. Ostrý start je ale až z Mostku, bydlišti přítele Zdeňka Krále, tam bylo také pořízeno startovní foto přístrojem zn. PANASONIC DMC-FX01. Máme dvě auta, což by se mohlo zdát jako rozmařilost pro šest lidí, ale ty pupky tam jsou (viz fotoalbum na adrese http://picasaweb.google.cz/kudrnat/ , případně tlačítko I-fotogalerie na našich www stránkách), no a také ta pánská kosmetika už v tomto století zabírá docela dost místa.

Směřujeme na Zámrsk, Luži, Skuteč a dále přes Havlíčkův Brod na Jihlavu. V Jihlavě jsme „stylový“ PRIOR na náměstí bohužel nezahlédli, ale také jsme nezahlédli blikání, nezaslechli troubení a volání a to ani mobilní, přítele Tomáška, kterému v jeho skvělé MAZDĚ docházel benzín. To by celkem nepřekvapilo, ty zkušenosti tady jsou, jen se nedalo pochopit, proč ten benzín nevzal včera po cestě z pardubického dostihového závodiště, kde jsme byli na koníčcích. Mimochodem, prosázel jsem tam dvě kila v českých, alespoň že jsme byli ve VIP loži se slušným občerstvením. Chutnalo, neb ho snad platil krajský úřad Pardubického kraje.

Vysočina, kterou jsme projížděli je nádherná, má půvab, který lze jen těžko popsat a u mne navíc vzbuzuje nostalgické vzpomínky na studentská léta.

Oběd dáme asi pět kilometrů za Jihlavou, v Čížově. Při silnici je tam hospoda stodvacetikilového Stanislava Vrzala, který osobně obsluhuje, sem tam i něco rozleje, ale má tam hotovky zvané česká klasika a to za přijatelný peníz. Šéf i personál sympatičtí, takže návštěvu lze doporučit.

GPS navigační přístroj nás neomylně dovedl na Chmelnici, ale tady už bez techniky, přesných souřadnic neznajíce. Chata je to rozlehlá, v prudkém spádu k vodě, takže terasovitě řešená, ale jakási uťapťaná. Vnitřní vybavení, by za normálních okolností už před léty skončilo v kontejneru Technických služeb Moravského Krumlova, ale když máme tu chatu… Posledním výkřikem techniky je solární ohřev vody pro druhou sprchu: barel na střeše, z něj hadice, která už jaksi nevyšla až do té sprchy.

Výhodou je snad dostatek ložnic a postelí, celkem pohodlně jsme se rozmístili. Dnes má svátek Petr a Pavel, tak gratulace Petrovi, na stůl šla lahev něčeho ostřejšího od oslavence a bábovka od královny (manželka Zdeňka Krále).

Při té krátké chvilce, ve které byla lahvinka zlikvidována, rozhodnuto, že bude následovat rekognoskace okolního terénu za účelem zajištění základních cyklistických potřeb, jako je točené pivo a podobně.

K mání je několik hospod: Budvar, Prazdroj, Géčko, Hostan, Krušovice. My dnes večer volíme Budvar, mají tam totiž televizi a hraje se finále fotbalového EURA 2008. Potěšilo nás Španělsko, porazilo Germány, to mají za to, že nás nechtěli do kempů.

Zpátky do chaty jsme sa škrábali za naprosté tmy, jaksi jsme cestou dolů neregistrovali absenci veřejného osvětlení. Když se nahoru dohrabal i Mirek F., usedl pod pergolu a pravil: „angína pikturis“.

To nás dostal. Ponechali jsme ho v rozjímání a rozprchli se rychle do svých pelechů. Noc byla klidná.

Pondělí 30. června – 1. etapa, ujeto 150 km, (ale autem)

Zataženo a po osmé se vydatně rozpršelo. Podle ČT 1 se to sem žene z Rakouska, jen v okolí Ostravy je slunečno. Tak tam nepojedeme, blíž to bude do Laa an der Thaya. Taky bylo. Z Chmelnice sedmdesát kilometrů, kousek za Hevlínem, ten známe z naší cesty po Pálavě. V Laa nad Dyjí jsou skvělé termální lázně. Trochu jiná, o dost vyšší úroveň, než třeba Velký Meder, asi tak jako když srovnáte holínky a hodinky. Za 11,20 € na čtyři hodiny pro jednoho, bazény uvnitř i venku, různé vodní hrátky a efekty, nejteplejší voda 36°C, polohovací lehátka, a tak dále. Není už moc slastí, které mne dostanou, ale tahle spolehlivě vždy. Jen pochvalné mručení se ozývalo z naší party a zdálo se, že bicykl nikomu nechybí. Pozdní oběd v hotelu v Hevlíně, česnečka, selský talíř, tentokrát to bylo vepřové, uzené, bůček a bramboráky, docela si tady ti sedláci žerou.

Na cestě zpět je královské město Znojmo, čas máme, tak se zastavíme. Přívlastek klenot Jižní Moravy, který jsme zaslechli, nepřehání, je to opravdu nádherné město, až mi ty okurky k němu nějak nepasují. Zajeli jsme k pivovaru Hostan, pobočce to pivovaru Starobrno. Přímo v areálu je rotunda sv. Kateřiny, národní kulturní památka, dotýkající se svým významem počátků české státnosti. Celá partie na zachovalých městských hradbách je čersvě restaurována a skýtá působivé výhledy na Znojmo a Dyji. Zvláště, když počasí je už zase slunečné.

Cestou domů sledujeme profil cyklistickým okem, tak tady ty kilometry ubíhat nebudou, je to nahoru dolů.

K věčeři se podávala lehká, ba přímo dietní bůčková pomazánka. Takovou si dávají hlavně vzpěrači těsně před výkonem.

Večerní soustředění bude v penzionu ERAT, je tam útulné prostředí a docela dobře ošetřený Prazdroj. Spojitost s hokejistou Martinem Eratem hrajícím za Neshvill Predators tady je, penzion patří jeho tatíkovi, ale asi ho platil synek. U stolu probíhaly vzpomínkové kecy jako například: hrách na podlaze Sokolovny při jakémsi plese, májka na náměstí, se srdcem a nápisem děvčatům brandýští chuligáni v roce 1960, atd. (matně si vzpomínám, že to všechno a ještě mnoho dalšího se opravdu stalo). O něco méně veseleji bylo, když se řeč stočila na zítřejší program – to už budeme muset na kola! Vyzbrojeni kapesní svítilnou, trefili jsme do chajdy bez problémů. Noc byla klidná.

Úterý 1. července – 2. etapa, ujeto 63,9 km, průměr 14,4 km/hod., max. 55,3 km/hod.

Bodejď by nebyla, po plzeňském spali jak jezulátka a v sedm byl ještě všude klid. Nebe ale už je jako len a tak na ta kola opravdu musíme. Pojedeme okruh kolem jezera, proti směru otáčení hodinových ručiček. Start směr Oslnovice, což je táhlý krpál, divoši nasadili ostře, že bych se utavil hned první den a už po ránu?

Projeli jsme Korolupy a za Uherčicemi se napojili na Greenways Praha-Vídeň. Nějak to nevypadá jako významná mezinárodní cyklotrasa, celkem bez provozu a cyklistu jsme nezahlédli. Asi je to hlavně papírová záležitost. Dolů k Dyji jsme se docela svezli, což ale obvykle znamená, že si za chvíli zašlapeme. Bylo to tak. Stoupáme do vesnice Stálky, tam mají hospodu „Na konci světa“ a pěknou zvonici, obě pozoruhodnosti byly zavřeny. Pokračujeme do Šafova, po chvíli pátrání a radě ochotného domorodce, jsme objevili zachovalý židovský hřbitov. Je zřejmé, že tady bývala silná židovská komunita. Před poslední světovou válkou to byl kraj s naprostou převahou německy mluvícího obyvatelstva. V polích často narazíme na různé křížky a boží muka s německými nápisy, patrné to je i na místních hřbitůvcích.

 Klesáme do Vranova nad Dyjí, při cestě máme známý státní zámek Vranov, národní kulturní památku. Tady už bylo turistů habaděj. Prošli jsme nádvoří a zastavili se na krásné vyhlídce na městys Vranov nad Dyjí.

Zřejmě už tady někde dostala průchod lidová tvořivost při určení dalšího směru. Objevil se nápad, jehož autorem byl nosič map Mirek F., abychom jeli značenou turistickou cestou do Čížova. Mimochodem nosič map je v našich expedicích velice významná funkce a nemůže ji zastávat kdejaký blb, je hned druhá po praporečníkovi a tím jsem já.

Jak se později ukázalo, byl to nápad z kategorie šílených. Úvodní část podél Dyje byla ještě docela romantická, pak se ovšem stezka stočila do hvozdů nad řekou. Ani tabulka s oznámením, že jsme překročili hranice prvního pásma Národního parku Podyjí nás dostatečně nevarovala. Až když jsme museli sesednout, začali jsme litovat okamžiku, kdy jsme ztratili koncentraci a na tohle skočili. Pak už se stezka začala ztrácet a zdálo se, že bez křovinořezu budeme ztraceni i my. Kdosi začal nahlas uvažovat, co kdyby to tady v tom krpálu někoho mrsklo? Sem by vyjel snad jen sněžný skůtr, případně vojenská technika.

Nějak jsme se nakonec dohrabali na rozcestí. Do Čížova už radši ne, pojedeme do Lesné, tam snad bude obydlený kraj. V Lesné, proti známé zásadě nikdy do první, jsme do první vpadli. Hostinec U Svobodů má cyklistický dvůr, točený Hostan, držťkovou, takže dobré. Mnoho také může vypovídat poezie zdobící jídelní lístek. Například: Po desátém Hostanu, lepší ho tam dostanu, je to jasné, děvče žasne, ráno zase nevstanu. V Lesné jsme ještě navštívili muzeum starých motocyklů, není nijak velké, ale některé kousky za shlédnutí stojí. Mají tam také větrný mlýn a v něm hospodu, tak ten už jen z dálky. Pak přes Šumnou, Štítary a Zálesí dolů do Bítova. Na mostě se rozhodujeme, zda riskovat turistickou stezku podél jezera, ale jedna už nám dnes stačila, tak budou galeje na silnici nahoru do Vysočan a Oslnovic.

Zřejmě v klesání k chajdě jsem utrhl ventilek, domů jsem dojel, ale jak můj skvělý stroj chvíli stál, tak nestál opodál, ale měl prázdnou duši.

K večeři výborná vepřová kotletka, připravil Mirek Švec už doma a osvědčené Královy brambory z trati Mostek. Zapito Ballantines, to jen tak, aby řeč nestála.

U Eratů mají dobré pivo a příjemné prostředí, což je důležité, ale stejně tak důležité je, že měli vrtačku a příslušný vrták, takže můj ráfek byl vyvrtán, aby mohl pojmout novou duši s motocyklovým ventilkem. Noc byla klidná.

Středa 2. července – 3. etapa, ujeto 74,8 km, průměr 15,9 km/hod, max. 58,2 km/hod.

Slunéčko svítí, bude krásný den, pojedeme do Slavonic.

Nejde to jinudy, než nahoru do Oslnovic a to je tedy místo ranní rozcvičky, kterou jsme vynechali. Korolupy projíždíme, jsou v kopci a to se cyklistovi zastavovat nechce, když je to tak pěkně rozjeté. Z Uherčic se už profil uklidnil. Jedeme podél Blanice po Greenways Praha – Vídeň, ale ani se to nechce věřit, tolik záplat na asfaltu, lopatou uplácaných, se vidí málo kdy. První zastávka je ve Vratěníně. Je to vesnická památková zóna, v roce 1996 bya dokonce tahle obec vyhášena vesnicí roku ČR. Zaujala nás hlavně historická budova bývalé poštovní stanice, bezvadně restaurovaná, dnes v ní sedí starosta a jeho lidi. Mají to dobré, je tam taky hospoda. Toník nás upozornil na sochu rytíře Brunclíka, pod kterou jsme odpočívali. Kde a proč se tam vzal těžko říci, lva u nohy neměl, tak to možná to ani Brunclík nebyl. Dál už to je opět nahoru dolů, takže na kopci vždy výdech a jedeme dál. Jsme v oblasti, kde se před válkou budovala linie válečného opevnění. Zvláště jeden bunkr nás zaujal, byla na něm postavena tzv. kazatelna, čili posed-boudička pro místní nimrody. No lidová tvořivost jak vyšitá. Ještě zastávka s odpočinkem v Písečném, tam nic zajímavého, krom pěkně vystrojeného vodníka v životní velikosti v jedné privátní zahrádce. Domorodci jsou zde velmi kreativní.

Do Slavonic jsme se dohrabali, bidony prázdné a nám už sil také docela ubylo. Ve Slavonicích někteří z nás nejsou poprve, konkrétně Zdeněk Král a já jsme sem zabrousili v roce 2003, když jsme pobývali v Hamru u Chlumu u Třeboně, ostatní to tehdy vzdali.

Renesanční Slavonice jsou městskou památkovou rezervací už od roku 1961 a to jistě oprávněně. Fotíme ty krásné baráky na náměstí a v přilehlých ulicích ale už přemýšlíme, kde se občerstvit. Cestou sem jsme zahlédli nový hotel jménem Petrik, ani Patrik, ani Petřík, tak se totiž jmenuje majitel. Je tam pěkná zahrádka, celkem plná cyklistů a všichni pili kofolu. To bylo divné, ale jen do chvíle, než jsme zjistili, že tam točí Starobrno. Dali jsme hrachovou polévku, hrachovku moc nepřipomínala, ale byla dobrá, někteří ji ještě zakousli koprovkou.

Do sedel se nechtělo, ale muselo. Cestu zpět jsme naplánovali jinou trasou, spíše do vnitrozemí, sem jsme jeli podél státní hranice s Rakouskem, bude to jakýsi okruh.

Stoupáme nekonečným kopcem do Starého Hobzí a v autobusové čekárně postrádající cokoli k sezení, odpočíváme. Byla to taková pohraniční čekárna.

Pokračujeme do Jemnice, profil je setrvalý, nahoru dolů. Město Jemnice, kdysi horní město, leží v dolíku a v době naší přítomnosti frézovali povrch na průjezdu, takže horor, který byl přerušen zastávkou v jakémsi bezejmenném bufetu, jeho jedinnou předností bylo umístění u cesty. Centrum i Jemču jsme minuli a pokračujeme na Radotice, podél říčky Želetavky. Pár kilometrů relativní roviny a pak už zase nahoru. Slunce jede na plný výkon, asfalt se lepí na gumy, je to boj. Ještě že jsme ve Slavonicích nakoupili další pití.

Jinak ale hezká etapa, ještě se nám nepodařílo projet v jednom dni třemi kraji: Jihomoravským, Jihočeským a Vysočinou.

Doma jsme si nejprve museli dát panáčka kořaličky na vzpamatování, teprve poté sprcha, což byla jen tak na okraj v téhle chajdě vysoce traumatická záležitost. Nefungoval přepínač na sprchu a tak si bylo možné vybrat, buď ze sprchy neteklo nic, nebo vařící voda. Aby byl možné se jakž takž osprchovat, bylo nutné přepínač důmyslným způsobem zafixovat ve správné poloze, k čemuž posloužil igelitový pytlík, ponožka atd. Obvykle se ze sprchy ozývaly výkřiky hrůzy, to v lepším případě, v tom horším létaly ze sprchy kurvy.

K večeři se podával guláš s chlebem, gulášek původem od Šveců, chléb z pekárny v Sázavě.

Před osmou večerní k Eratům na plzeňské. Sledujeme v televizi golf z Ameriky, už jsme tady vážení hosté, současně s pivem nám dávají dálkový ovladač.

Vzpomínáme na minulé cesty a přemýšlíme o slávistické podzimní společenské akci, jak to zařídít, aby někteří zase nenapochodovali s kastrůlky?

Noc byla klidná, ale ještě předtím nastalo vyžírání ledničky.

Čtvrtek 3. července – 4. etapa, ujeto 47,0 km, průměr 12,8 km/hod., max. 52,2 km/hod.

 Je krásně, slunečno, ale na odpoledne hlásí ČT 1 bořky s krupobitím, tak dáme něco kratšího. Pojedeme na hráz. Dnes nejede Toník, bo má problém s pozadím a jeho okolím.

Nahoru do Oslnovic a Vysočan a dolů k vodě na most a znovu nahoru. Asi v polovině stoupání je zřícenina hradu Cornštejn. Celkem zachovalá, ale že by to bylo na vstupné? Jenže když je prohlídka se sličnou průvodkyní, tak dvakrát pro penzisty a třikrát pro ty ostatní, z nichž bych řekl, že dva práci jen předstírají. Když jsme tak čekali až nás bude dost, zřejmě pro pobavení přítomného publika, se Mirek F. zřítil ze stylové lavice. Ta byla snad konstruována i na jiné mastodonty, takže to spíše vypadalo na náhlou poruchu rovnovážného centra, neb alkoholu toho dne ještě nepožil, potažmo nebyl přistižen. Stoupáme do Lančova, málo používanou lesní silničkou, ale kdo by se taky do takového krpálu hrnul. Za Lančovem, u místního hřbiotůvku odpočíváme. Je zajímavé, že jsme nenašli žádný německý hrob. Hřbitov byl asi založen až po válce a původní obyvatelé pohřbívali své předky kdesi v okolí.

I v tomto koutě kraje jsou silnice nižších tříd v dezolátním stavu, zkrátka na trvale odemknuté vidlice. Sjíždíme do údolí, tam kde tušíme cíl dnešní etapy, takže ne až do Vranova, včas jsme odbočili na hráz. Ta je úctyhodná, zachovalá, zdá se že dobře udržovaná, vždyť byla postavena už v letech 1930 – 1934. Prý je to nejteplejší přehrada u nás, tedy voda v ní. Objeli jsme pláže a kempy, přes moderní vysutou lávku spojující břehy zálivu, do něhož ústí Štítarský potok. Celkem jsme se shodli, že delší pobyt tady by se nám moc nezamlouval, zdálo se nám tu přechatováno. Hospod je úměrně, to jsme ale vítali a bez potíží vybrali zahrádku s nejširší nabídkou polévek, abychom si pak dali česnečku jako vždy. Nato pak palačinky s jahodami a šlehačkou a při nich jsme řešili kudy zpět. Jeden nápad byl lodí. Pluje v úterý, ve čtvrtek a v sobotu, proč zrovna tak, se nám zjistit nepodařilo, ale dneska by to šlo. Lodička je ovšem malá, zájem prý velký a co kdybychom se ve čtyři nenalodili? A ještě chtějí za chlapa s bicyklem 125,- Kč, takže kolmo.

Stoupáme na Štítary, což je samozřejmě krpál, k tomu jistě třicet ve stínu, nelze jinak, než dolů ze sedel. Nahoru jsme se vyhrabali, ale bylo vítězství ducha nad hmotou.

Cestou máme ještě hrad Bítov. Moc se nechtělo, ale přidali se, asi si také všimli turistické značky hrad 1 km. Na hrad se musí, jako obvykle do kopce. To tady platí, pak ale ještě musíte z kopce – dost neobvyklé a kilometry to jsou nejméně tři. Hrad sám je fotogenický, ale z protějšího břehu přehradní nádrže. Prohlídkových okruhů mnoho, zkrátka za peníze vás tady zavedou snad i do údržbářské dílny. Dali jsme přednost aktivnímu odpočinku na nádvoří při Mušketýru, což je pivo z Krušovic a konečně též zmrzlině. Jakými myšlenkovými pochody jsme se dostali až k demografickému vývoji v Mostku a okolí těžko povědět, ale každopádně to byla debata poučná. O jednom známém Zdeněk prohlásil, že už je v chalupě sám. Když padl dotaz na manželku, bezelstně řekl: tu nepočítám. Při dalším dotazu, kam že ji počítá, zda třeba mezi domácí zvířectvo, madam na protější lavičce jen stěží potlačovala smích.

Cestou zpět zastavujeme na vyhlídce, hezký výhled na vodu. Pak už sešup na most a čeká nás těžké stoupání do Vysočan a Oslnovic. Pod vrchopem ve Vysočanech tlačíme. Tím jsme nepřišli o pěkný pohled na dvě sličné děvy, pumpující u cesty vodu do kanystrů. Byly opravdu lehce oděny, ne že bychom přímo slinili, ale skoro. Všichni by se hrnuli k vozíku, ale nebyl zájem. Když jsme se blížili k Oslnovicím, začalo bouřit a bylo tudíž potřeba přišlápnout, jenže, už to moc nešlo.

Toník doma zatím nakoupil co třeba, objevil loď patřící k chatě, otestoval její nosnost atd., prostě mnoho různorodých činností a tím se asi stalo, že něměl klíč od chajdy. Celkem oprávněně se začal domnívát, že ho zabijeme. Uklidnil se, až když byl klíč objeven a to ve velmi důmyslné skrýši, nad futry. Zdá se, že Toník je roztržitý jak profesor, nebo jako učitel?

Hygiena ve sprše pro tři ruce byl jako vždy zážitek, jakých nebývá mnoho. Pak se Mirek Švec a Zdeněk pustili do výroby bramboráků. Ve zdejších podmínkách, s těmi troskami kuchyňského nádobí to byl obdivuhodný výkon, zvláště, když na výsledku se to neprojevilo. Byly výborné jako vždy.

Večer jdeme k Eratům na plzeňské, dnes si ho zasloužíme. Plkalo se o všem možném, ani zapamatovat se to nedá. Cesta domů byla zpestřena světelnými efekty na temné obloze. Někteří je identifikovali jako blesky bez hromu, jiní jako laserové efekty z nějaké diskotéky. Názory se sjednotit nepodařilo.

Pít nebylo co, tak jsme šli na kutě. Noc byla klidná.

Pátek 4. července – ujeto 54,9 km, průměr 15,5 km/hod., max. 50,7 km/hod.

Nebe není jako len, je zataženo nízkými mraky. Po obsáhlém hodnocení nastalé situace stejně sedáme na kola. Cíl Moravské Budějovice přes Dešov a Nové Syrovice. Znamená to také do údolí Želetavky, kolem Koberova mlýnu, je to nahoru, dolů, dřina a nevlídné počasí. Jediným zpestřením byla Octavia na stromě kdesi za Novými Syrovicemi. Dlouhé táhlé klesání bez zatáček, těžko pochopit, jak se to tak podařilo. Nalétával vrtulník, tak to nevěštilo nic dobrého.

Zanedlouho už obdivujeme panorama Moravských Budějovic, poznamenané ovšem frontou paneláků. Koukli jsme se na zámek, na náměstí, zjistili, že obchvat tady také ještě nemají, leží na E 59 Jihlava-Znojmo a dál do Rakouska a tak se nepřetržitá šňůra aut valí centrem města. Hledáme něco k snědku. Vhodný stravovací objekt s názvem Restaurace, vinárna, pizzerie, jsem našli na náměstí. Zasedli jsme na zahrádku ve dvoře a dopřáli si česnečku, načančané topinky, slané palačinky, každý dle momentální chuti. Obsluhovala nás usměvavá servírka, dobře jsme to odhadli, byla to brigádnice.

Zpět zkusíme jinou trasu, takže na Jackov a Dědice. Nejsou to ty Dědice, ve kterých se narodil Klement Gottwald. Škoda, někdo dostal nápad, že velmi efektní by bylo společné foto před jeho rodným domem, zvláště, kdybychom ho pak poslali na Jánský vršek.

Pokračujeme přes Rácovice do Třebelovic, tam odbočujeme vlevo směrem na Kostníky a Polici. Tady jsme objevili barokněrenezanční zámek, malý, ale hezký. Jedním z posledních privátních majitelů byl baron Wražda, dnes ho vlasní obec Police. Mají odvahu, jak to chtějí při třistašedesáti duších uživit? Za pozornost stojí, že zdejší zámek bylo první zařízení označené logem „Cyklisté vítáni“, které jsme v tomto kraji objevili. Krom nás se zde vyskytovaly ještě tři, také postarší cyklistky. Příliš navštěvované místo to asi není, ale upřímně řečeno, kdo o něm také ví?

Pak už do Vysočan a na chajdu. Před večeří ostrý Fernet – brrr a aby toho nebylo dost, tak jakási slivovice, tu chlapci koupili ve Vysočanech. K večeři vepřová kotletka s brambory a rajčatookurkový salát, vše výborné.

Po večeři vyrazil Toník na lodičku – vida, kdo má nakonec nejvíce sil. My radši k Eratům. Dnes žádný sport, ale film pro pamětníky s nezapomenutelným panem Kemrem, „Na samotě u lesa“. I dnes jsme se dozvěděli mnoho zajímavého, jako například, že STAPO (stavební firma z Ústí nad Orlicí) znamená stavím pomalu a že ten Fučík stejně vidí, to jinak není možný… Noc byla klidná.

Sobota 5. července.

Na kola se nějak nechtělo, ostatně už včera krystalizoval nápad: vinná turistika, ale autem. Když nebudu řídit, tak proč ne. Pojedeme do vyhlášené vinařské obce Šatov přes Nový Šaldorf.

 V Šatově parkujeme na návsi a marně se snažíme lapit nějakého domorodce, který by nám poradil, kudy kam, je tady pusto. Tak jsme se vydali Vinařskou ulicí, tím by se němělo nic zkazit. Je po jedné straně lemována vinnými sklepy, ale málokterý je zachovalý a v provozu, natož aby byl otevřený. Na protilehlé straně jsou povětšinou ruiny. A tak v nejlepší kondici se zdá vlastní cesta, čerstvě vydlážděná žulovými kostkami, jak jsme se dočetli, tak za peníze z EU. Samozřejmě, že jsme také navštívili nejznámější zdejší atrakci, Malovaný sklep. Opravdu pozoruhodné dílo, byť sem tam úsměvné. Je vyhlouben v pískovci, měl sloužit jako vinárna, ale jenom měl, nikdy se tak nestalo. Naivistickými obrázky ho vyzdobil autodidaktik Maxmilián Appeltauer, zdejší rodák. Jistě netušil, jakou atrakcí se jeho dílo stane. Maloval jednou rukou, o tu druhou přišel jako voják Wehrmachtu v poslední světové válce, o nedělích, celkem třicet šest let, až do roku 1968. Ve sklepě tehdy nebyl rozvod elektřiny, tak prý pracoval při svíčkách, které měl na klobouku. Obrázky jsou ideově poplatné té které době, i když některé přemalovával podle stávajícího politického režimu. Fyzicky tohle zvládnout muselo být velmi těžké a zasluhuje to obdiv. Za dvacku vstupného a decku bílého v ceně to rozhodně stálo. Jen je třeba se i ve vrcholném létě dobře obléknou, ve sklepě je stálá teplota tak asi 7°C.

Pak už zpět na náves, nesmyslně jsme minuli Moravský sklípek, jediný otevřený a stejně nesmyslně i ikonu zdejšího vinařství, vinici Šobes.

Jedeme na oběd do Modrého sklepa v Novém Šaldorfu. On to není ani tak sklep, jako spíše hospoda s modrou fasádou. S nostalgií jsme vzpoměli na rok 1985, zabloudili jsme sem tehdy autobusem s brandýskými slávisty Zajímavé, že tam v poledne bylo úplně prázdno, toho jsme se zalekli, jenže když nás sice umouněný, ale docela ukecaný pingl přesvědčil, že se není čeho bát, zasedli jsme.

Při obědě, který jsme nikterak neošidili, když nemusíme šlapat, přišla řeč na dopolední exkurs a že nenavštívit Šobes byla opravdu ignorace. A tak zpět.

Auto parkujeme u jakéhosi objektu, tipujeme ho na bývalou pohraniční rotu, dál už je zákaz vjezdu všech vozidel. Turistické značení hlásí Šobes 1 km, tak to by šlo. Ale povídali, že mu hráli, nakonec to bylo jako na Bítově, kilometrů nejméně tři a jak jinak, než nahoru dolů. Asi v polovině začalo bouřit a než jsme dorazili k boudě na vinici, i pršet. Milá vinice Šobes nám nepřišla nijak mimořádná, vypadala jako každá jiná, ale asi to je o tom víně z ní. Něco jsme okoštovali a to bylo dobré. Ovšem většina z nás umí maximálně rozeznat červené od bílého, když nemá zavázané oči.

Naplno se rozpršelo, ale auto už jsme měli na dohled. Na můj skvělý nápad, že v Novém Šaldorfu vymeteme nějaký sklípek, nebyl zrovna nadšený ohlas, navíc ještě žluté tričko začalo kňourat domů, domů.

V plánu bylo opékání, ale nic jsme nekoupili, že prý bude mokré dřevo a podobné kecy, tak k večeři guláš. Samozřejmě, že v podvečer už bylo zase hezky. Toník mezi tím skočil na lodičku, nějak ho ty vodní sporty uchvátili. Gulášek jsme mu nechali.

Samozřejmě, že následoval odchod k Eratům, rozloučit se. Večírek to nebyl nikterak bujarý, někdo také musí zítra řídit. Noc byla klidná.

Neděle 6. července

Ráno balíme a nakládáme vše co jsme před týdnem vyložili. Čekáme na babu domácí, ale všelijak se vymlouvá, že ještě nevyjela atd. Spíše to je tak, že tady má odposlouchávací štěnice a je jí tudíž jasné, že se na ni chystáme a budeme tvrdě požadovat slevu a to významnou. Podařilo se jí vykličkovat, volala, ať klíče dáme k sousedům. Tím v podstatě skončil letošní cyklotýden. Povedl se, žádný problém, jen ta chajda nic moc. Snad bude i příští ročník, to ale musíme s přípravou začít dříve. Noc doma byla klidná.

Fotogalerie k cykloexpedici

Josef Vondrka, prosinec 2008

V kategorii Aktuálně, Cykloexpedice