Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí, Václava Baláše, Přemysla Fučíka, Karla Kopeckého, Zdeňka Krále, Tomáše Kudrny, Miroslava Švece, Karla Täubera, Petra Tomáška a Josefa Vondrky do vinařské obce Pavlov, na břehu Novomlýnských nádrží, ve dnech 13. až 20. července 2002. Jako hosté se ještě účastnili František Černý, (vlažný Sparťan) a Miroslav Frydrych, (jeho klubová příslušnost není přesně známa, zdá se ale, že to není zakuklený Sparťan).
Pokud se někomu bude zdát, že jsme naši akci nazvali příliž nadneseně, pak má pravdu.

Naši pravidelnou, sportovně společensky laděnou, pánskou dovolenou, jsme samozřejmě připravovali s potřebným časovým předstihem. Volba padla na Jižní Moravu již v minulém roce a tak první oficiální schůzka potencionálních účastníků se konala 16. ledna v hotelu JIŘIČKA. Zde padlo definitivní rozhodnutí a následoval pokyn Petrovi, objednat rekreační dům s patnácti postelemi a vinným sklepem v Pavlově, jak jinak, než přes internet. Cena 16.141,- Kč za týden pobytu, se nám zdála přiměřená.

I když kádr členů letošní cykloexpedice byl vcelku jasný, protože je už čtyři roky téměř stálý, počítali jsme, že se částečně se bude ještě vyvíjet, neboť možnost, zkusit s těžkým srdcem opustit rodiny a zvláště drahé manželky, jsme jako vždy, dali všem členům našeho spolku. Odvážných v tomto směru nebylo mnoho, vlastně jenom jeden a to Zdeněk, pokud nepočítáme hosta Mirka Frydrycha, který se přidal až několik dní před odjezdem.

A proč letos Jižní Morava? No protože…….

Pro teoretickou přípravu byl vypracován KODEX účastníka slávistické cykloexpedice, s podtitulem Jak přežít v pohodě.
Přípravy a zvláště přípravné schůzky v hotelu JIŘIČKA nepravidelně pokračovaly až do dne, kterým byla

SOBOTA 13.července – 0. etapa „přemisťovací“, 0 km.

Po páteční řádné členské schůzi OP, nakládáme kola již v 9:00, když ovšem CITROËN JUMPER firmy VYRONA v.o.s. Ústí nad Orlicí, která patří Petrovi a Pepovi Martincovi, byl přistaven až v 9:05. Vzhledem k tomu, že zmíněné vozidlo bylo pro akci zapůjčeno vcelku nezištně, jsme tuto závažnou časovou disproporci velkoryse přehlédli. Kola „šla“ do auta letos hladce, protože všeuměl Mirek Švec vyrobil z JÄKL profilů pomocný rošt. Také nezištně.

Sraz k definitivnímu odjezdu si dáváme na 12:30. Jak jednotliví členové Cykloexpedice zbývající čas, kromě loučení samozřejmě, využili, není známo, tentokrát ale byla dohodnutá hodina dodržena. Fotografujeme se za deště a pak již směr Brno. Žízeň přepadla některé neočekávaně pozdě, asi za hodinu. Zastavujeme ve známém „čůracím“ lese a tam se, v dřevěné boudě, občerstvujeme. Ti, kteří zvolili lahvové pivo 10°, z produkce nedalekého pivovaru Černá Hora, například Tomáš, už nikdy nezapomenou….

Výpravu navigoval přítel Karel Täuber, to proto, že na Moravu občas jezdívá, má tam mnoho přátel a jak se později ukázalo, o některých jsme vůbec nevěděli! Takže se dalo předpokládat, že cestu zná. Svého úkolu se zhostil dobře, ale svérázně. Při průjezdu Brnem sdělil řidiči prvního vozu, kterým byl shodou okolností autor této zprávy, a který Brno „neumí“,: „Ve tři čtvrtě na tři zahneš vpravo“. Nutno přiznat, že po přesném splnění tohoto pokynu jsme jeli správným směrem, po správné komunikaci. Za Brnem už bohužel, tento navigační zázrak přestal fungovat, asi dvakrát jsme „zakufrovali“. Karel poté tvrdil, že pokyny vydával dostatečně včas, hlasitě, zřetelně a srozumitelně, alespoň pro průměrně zachovalého jedince, řidič ale nereagoval. Ten naopak tvrdil, že nic neslyšel. Existuje důvodné podezření, že se kochal okolní krajinou a spolujezdce prostě nevnímal.

V Pavlově bylo už počasí podstatně přívětivější, teplo i slunečno, náladu nám ale pokazilo již tušené – tato půvabná vinařská obec leží v kopci, proti kterému je „Mosťák“, co se délky a převýšení týče, jen krátkou, mírně nakloněnou rovinou! Bylo zřejmé, že teprve tady se ukáže, kdo má natrénováno a že návraty budou kruté. Byly.

Ve Vinařské ulici č.p.17, u „Dobroša na Bezoárce“, nás přivítal sympatický profesionální lovec, nyní ve starobním důchodu, pan Dobroslav Krůza s Aničkou. Pokud se ptáte kdo je Anička, spíše víme kdo není. Není manželkou pana Krůzy, pan Krůza s ní „dělá“ víno. Po nezbytných oficialitách jsme se, vcelku bez otálení, odebrali do vinného sklepa. Je skvělý! A víno v něm také. I když rozeznávací schopnosti mnohých přítomných jsou omezeny na „červené a bílé“, bylo zřejmé a to je zajímavé, že Anička vínu rozumí. Zásobili jsme se tedy na nejbližších několik hodin pěti litry bílého a pěti červeného. Večer jsme pak vzpomínali na školní léta v Brandýse, komu ale co dnes říkají jména Čančík, Polášek, Brejcha, Brýdl?

Do postelí, v jedné z nich údajně spal bývalý premiér vlády České republiky Miloš Zeman, jsme se uložili před jedenáctou. Kromě bouřky a dunivého chrápání zcela nové dimenze (M.F.), se tuto noc nic mimořádného nepřihodilo.

Neděle 14.července – 1.etapa „bourací“, 75,26 km, Ř 18,8 km/hod, TM 3,58 hod.

Pojedeme kolem Novomlýnských jezer, ve směru hodinových ručiček, jedeme všichni, pochopitelně mimo Karla a Tomáše. Ti si letos kola nebrali, vyjeli sice také, ale MAZDOU 323 do Lednice a protože tam potkali člověka ve slávistickém tričku, pokoušeli se s ním založit slávistickou odbočku. Uvidíme, zda se chlapec dostaví na příští schůzku odboček na Strahově.

Ráno stoupá mlha, celý den je potom slunečno a teplo. Přes Dolní Věstonice, Horní Věstonice a Dolní Dunajovice jedeme do Brodu nad Dyjí, kde je první zastávka. Na návsi dáváme řeč s domorodcem, je na něm jasně patrné, co znamená dlouhodobý pobyt v tomto kraji obdařeném vínem a meruňkovicí a tak jsme se nic kalého nedozvěděli, jen že je na cestě do sklípku. Pokračujeme tedy do Drnholce, kde je renesanční zámeček ze 16.století a dál do Pasohlávek, tady je pro změnu známý autokemp. Zastavujeme v místě, kde je přístup k jezeru, voda je slušně teplá, ale nekoupeme se, na pořadu je občerstvení z vlastních zdrojů, müsli tyčinky a různé energetické bomby. Na pokyn „motory natočit“ dál až do Popic, kde jak se můžeme na vlastní oči přesvědčit a dokládají to pořízené fotografie, folklor ještě žije! Mají tu hody a tak chlapci v krojích objíždějí dědinu s demižonem nejméně stolitrovým, doprovázeni kapelou a všude jsou obdarováni vínem. Jak ale mají „ošéfováno“, když dostanou v každé chalupě jinou sortu a třeba i jiný druh, přičemž demižon je prokazatelně jenom jeden, se nám nepodařilo zjistit. Zvláště krojovaná kapela nás zaujala, na klarinet hrála dívka a byl na ni hezký, protože pro nás nevšední pohled. Z idylky jsme se probrali, když jsme si povšimli, že trumpetista v moravském kroji, má za pasem zapíchnutý mobilní telefon.

Pokračujeme dál, do Šakvic, s jednou navigační chybou. Je čas oběda a pod slunečníky v hospodě na návsi volno, takže 7 x „smažák“, 2 x krůtí řízek a 18 x „Chlapi sobě“, ti rozmlsaní navrch Nanuk. V Šakvicích máme kamaráda vinaře, Jendu Bílka, ke kterému se jdeme ohlásit a domluvit návštěvu jeho vinného sklepa. Byl to nakonec „předzápas“, bílé, červené a na závěr pro nás naprostá novinka, burčák z višní. Když vše domluveno, vyrážíme k Pavlovu, nikoliv už po Velkopavlovické cyklostezce, ale podél jezera, přes kempy. Břehy jsou dost zhusta obsazeny rybáři, jejich náčiní s elektronickým hlídáním záběru připomíná ledasco, jen ne rybářské pruty, jak je známe od Tiché Orlice. U hráze najíždíme na silnici č.421 a tam to přišlo. Petr „šel na držku“ přes řidítka, chvála přírodě, on přežil bez úhony, nikoliv ale zadní kolo jeho stroje AUTHOR COMPACT – je hrozivě rozcentrované. Proč k havárii došlo, se nepodařilo uspokojivě vysvětlit, snad vzal příliš zodpovědně „předzápas“ u Jendy Bílka.

Oprava kola vyšla až na druhý pokus, protože i přes pečlivou, mnohaměsíční přípravu, nebyl v kritické chvíli k dispozici ten správný klíč na dráty. Ne že by nebyl žádný, ale ten který byl, by se byl býval hodil na kolo, které bylo v té chvíli někde jinde a naopak. V těchto okamžicích vynikl Karel Täuber, bylo zřejmé, že „Velkou knihu o cyklistice“ nemá doma jen jako výplň do knihovny.

V Milovicích se část skupiny rozhodla, prodloužit si stanovenou trasu a vrátit se do Pavlova přes Mikulov. Bylo to rozhodnutí spontánní a neuvážené, zvláště v závěru etapy. A přitom stačil pohled do mapy, aby bylo jasné, že to znamená překonat Mikulovskou vrchovinu a Pavlovské vrchy. Někteří i vzdali, ostatní to sice zvládli, ale až do konce pobytu se silnici č.421 mezi Milovicemi a Mikulovem vyhýbali. To se ale nedá říci o hotelu BLANKA v Klentnici, který jsme při této příležitosti objevili, tam jsme naopak rádi zajížděli na kávu.

Doma v Pavlově nezbytná osobní údržba a pak do blízké hospůdky na skvělého třeboňského REGENTA. K večeři LUNCH MEAT s bramborem a super okurkami z Mostku a pak, při vínku, plánování druhé etapy.

Pondělí 15.7. – 2.etapa „zámecká“, 57,65 km, Ř 16,3 km/hod., TM 3,31 hod.

Rozhodli jsme se pro trasu vedoucí Lednicko-valtickým areálem. Mimo to, že je opravdu krásný, byl vyhlášen památkou UNESCO. Krátce po startu v Pavlově, zůstal zpět Karel Täuber a přestal s námi komunikovat. Tento, pro nás nevysvětlitelný stav, mu ještě nějakou tu etapu vydržel. Jedeme po Mikulovské cyklostezce, podél řeky Dyje. Za vesnicí Bulhary, opouští cyklostezka silnici a míří do nádherné přírody lužních lesů. Je lehce zamračeno, ale teplo.

V Lednici si prohlížíme zámek z venku, i přesto, že jsme všichni v tomto oblíbeném místě školních výletů už nejméně jednou byli. Pokračujeme na Janův hrad, což je rarita, neboť je to hrad na rovině. Bodejť by nebyl, je to replika. Dál přes Lednické rybníky, Svatého Huberta a Rendez-vouz do Valtic, i tady prohlídka zámku. Začalo „letně“ pršet, ale jak rychle začalo, tak rychle přestalo, pláštěnky ani nevybalujeme. Jedeme po silnici na Mikulov a na oběd se zastavujeme v motorestu v Sedlci. Už to, že na parkovišti nebylo žádné auto, bylo podezřelé, pocit hladu byl asi silnější, než tohle varování. Neuvěřitelně pokažený BUDVAR za 22,- a výběr jídel odpuzující běžnou populaci, přesto jsme něco pojedli a při tom si připomněli zásadu, nikdy do první hospody, pokud je to ovšem možné.

Mikulov si prohlížíme z kola, všimli jsme si i hotelu ROHATÝ KROKODÝL, patřící jednomu známému mediálnímu řediteli, kterému můžete volat, kdy se vám zachce, zastavujeme ale ke krátkému odpočinku až na náměstí. Nedaleko nad náměstím je vyhlášený Mikulovský zámek, takže ti, kteří měli ještě zámků málo, na skok i tam.

Pak už po cyklostezce zvané Moravská vinná do Pavlova, to znamená, že přes Pavlovské vrchy do pořádného krpálu a přes Klentnici na jeho vrcholu, takže káva na terase hotelu BLANKA. Před tím ještě zastávka v Mikulovském ranči, umístěném romanticky ve starém kamenolomu. Moc života tam ale nebylo, jenom koza domácí v křesle, zřejmě hlídala.

Mezitím Franta „doma“ připravoval guláš, údajně ze zadního hovězího, takže než bude hotovo, jdeme na REGENTA a mariáš. Guláš byl ze zadního opravdu jen údajně, chuťově ale velmi dobrý, takže nezbyl a navíc, jíst se musí. Při večerním posezení v loveckém salonu, pod desítkami trofejí, u krbu, jsme si dali archivní Chardonay a pak další dobroty od Dobroša ze sklepa. Dnes se vzpomínalo na naše cesty, hlavně na Dunaj v roce 1999, ale ne jen na něj.

Úterý 16.7. – 3.etapa „stodolová“, 67,50 km, Ř 17,9 km/hod., TM 3,45 hod.

Již večer rozhodnuto, že pojedeme do Rakouska, start je v 8:00. Karel Täuber se ovšem dostavil v 8:15. Buď, tento milovník natírání a barev vůbec, ztratil hodinky, nebo si buduje image naprostého solitéru. Stoupáme na Pavlovské vrchy, hotel BLANKA ještě bohužel není v provozu. Opět čekáme na výše zmíněného individualistu.

Nad Mikulovem přichází první z dnešních dešťových přeháněk, část skupiny se ukryla v autobusové čekárně, část ve stavební boudě. Za nedlouho můžeme pokračovat a tak projíždíme městem na hraniční přechod Mikulov. Česká pasová kontrola pečlivě zkoumá naše cestovní doklady, rakouská naopak, když viděla, jak poctivě stojíme mezi auty, nás poslala, bez formalit do Österreich.

Najíždíme na cyklostezku vedoucí podél E 461, hlavního to tahu na Vídeň, za Drasenhofenem odbočujeme vpravo a zvlněnou, zemědělskou krajinou pokračujeme na Felkenstein. Tam opět dešťová přeháňka, naštěstí je u kruhového objezdu, na kterém se právě nacházíme, stodola, kterou okamžitě využíváme. Ujeli jsme několik kilometrů a znovu přeháňka a znovu stodola při cestě. Tentokrát se přišel schovat i majitel, polyglot Petr s ním prohodil pár frází, my ostatní, nedotčení znalostí cizích jazyků, jsme přiblble koukali.

V tu dobu s námi již nějaký čas nebyl K.T. Náhle jsme ho ale zahlédli, jak se vysokou frekvencí řítí kolem „naší“stodoly. Marné byly výrazné zvukové signály, které ho měly zastavit – neslyšel – někteří tvrdili, že nechtěl.

Další přeháňka přišla v Poysbrunnu, tady ovšem, zcela výjimečně, nebyla k dispozici stodola, ale průjezd. I zde přišel majitel a celá situace se opakovala jako minule.

Pokračujeme a dojíždíme K.T., byl ukryt v autobusové čekárně asi pět set metrů před námi. Opět se projevila jeho výrazná individualita, něco si mumlal pro sebe, s námi ale nepokračoval. Křížíme silnici E 461 a jedeme do Herrnbaumgartenu. Na některých domech jsou nataženy prádelní šňůry a na nich pověšeno mnoho ponožek, nikoliv ale v párech – co to asi znamená? Vysvitlo sluníčko, po dešti je pařlivo, přímo vedro. Posilujeme se energetickými tyčinkami zn. ENERVIT® a „potíme“ mezi vinicemi nahoru, dolů, rovina je v těchto končinách neznámý pojem. Přes naprosto klidný hraniční přechod Schrattenberg, se vracíme do Čech, do Valtic.

Rozhodnuto, že do Pavlova pojedeme přes Lednici. Protože jsme ještě neobědvali, zřejmě podvědomě, se chceme vyhnout motorestu v Sedlci a jedeme delší cestou, Bezručovou alejí. Kaštany mají podzimní barvu, což je v červenci podivné, asi klíněnka jírovcová. Cesta je vcelku příjemná, až na kvalitu asfaltu, ta je zoufalá a ne jen tady, vnitřní dluh v silniční síti je zřejmě mohutný. V Lednici je všude mnoho turistů, když už jsme objevili vyhovující hospodu, to jest s volným posezením venku a výhledem na zaparkované bicykly, tak to nebyla hospoda, ale cukrárna. „Chytli“ jsme se v rychlém občerstvení, takže klobásy, párky, grilovaná kuřata atd. Posilnit se sem přišel i sokolník z nedalekého zámku, se sokolem na ruce, což bylo znamení, že jsme nezvolili tak špatně. Sokol, jak známo, nesezobne jen tak něco.

Je před námi poslední část etapy, volíme cestu směr Bulhary po silnici, nikoliv po Mikulovské cyklostezce, jak nabízí pohled do mapy, protože tu už známe. Překvapivé je, jaké množství cyklistů tuto trasu využívá. Začíná se zatahovat, mohutné nízké mraky mají náš směr, přímo nás pronásledují. I když se zdálo, že rychlost máme dostatečnou, nebylo tomu tak. Když dojíždíme k silničnímu označení obce Pavlov, tak „to“ spadlo a stálo to za to. Pokoušíme se porůznu ukrýt, než jsme ale tak stačili učinit, už to zase nemělo valného smyslu. V mžiku se po Pavlovských cestách žene tak asi deset centimetrů vody a tak na Bezoárku dorážíme úplně mokří, protože kola tlačíme, tenhle krpál se po etapě skoro nedá jet ani za příznivějších podmínek.

Takže sprcha, něco suchého na sebe a na REGENTA. Zřejmě nedávný zážitek způsobil roztržitost některých přítomných, společný účet „nevyšel“, ne že by se na posledního s placením nedostalo, bylo to přesně naopak. K večeři špagety s pikantní omáčkou, pak se tlachalo o všem možném, i o tom, jak se opravuje ve Švédsku na koleně převodovka jednoho z nejpomalejších vozů ve své třídě, AVIE. Při tom jsme také sušili promočenou garderobu. Jako nejlepší pomocník se ukázala malá elektrická kamínka s ventilátorem, bohužel už nezjistíme, jak se tvářil pan majitel při pohledu na elektroměr. Kam ale pojedeme zítra zatím nevíme, množily se návrhy na odpočinek, který by předešel očekávané krizi. Uvidíme ráno….

Středa 17.7. – 4. etapa „sanitární den“, 73,89 km, Ř 19,4 km/hod., TM 3,47 hod.

Už jsme zřejmě přivykli zdejším postelím, mimochodem „každý pes jiná ves“, takže se ráno cítíme tak jako jindy, to znamená blbě, ale na kolo to půjde bez vysazování. Vyrážíme v 10,00 na západ, směr Znojmo.

Jedeme přes Dolní a Horní Věstonice, Dolní Dunajovice, Brod nad Dyjí a Drnholec. Až sem to už známe. Z Drnholce pokračujeme po Moravské vinné cyklostezce do Hrušovan nad Jevišovkou, které nás moc nezaujaly. Parkujeme na náměstí u kašny a rozhodujeme se, že pojedeme do Hevlína, tehdy nám to jméno nic neříkalo. Je to hraniční přechod do Rakouska, pouze pro osobní dopravu.

V Hevlíně na návsi jsme, zřejmě vysílením, docela zapomněli, že „nikdy ne do první hospody“. Sedíme sice venku, kola máme za zády, takže netřeba je zamykat, na jídelním lístku je i jedna „hotovka“ – guláš, který ihned objednáváme u pohledné dívčiny. Tím ale pohoda skončila. Za chvíli se vrací také pohledná, už ale ne dívčina, s tím, že guláš není. Takže česnečku a párky, ke kterým žádáme chléb nebo pečivo. Trošku je náš unikátní požadavek rozhodil, za okamžik ale vidíme pohlednou dívčinu, jak pospíchá přes náves do prodejny pro rohlíky. Teprve v této nucené pauze nám přišlo trošku se rozhlédnout. Seděli jsme skoro přímo pod neonovým nápisem NIHT CLUB. I když se mnohým, kromě jednoho, v tomto okamžiku splnil životní sen, uvědomili jsme si rychle, jaké že potřeby jsme sem přišli ukojit a věnovali jsme se posléze zmíněné česnečce a párkům. Protože je nám ale touha po poznání vlastní, můžeme dnes, na požádání, sdělit obchodní podmínky činnosti tohoto podniku, pro kterou byl zřízen.

Z Hevlína se budeme již vracet a tak najíždíme na nedávno otevřenou cyklostezku, která je součástí cyklostezky Praha-Vídeň. Je to „rovina jak u Kolína“ a tak nám cesta mezi zeleninovými plantážemi rychle ubíhá. Při krátkých zastávkách obdivujeme originálně pojatá cyklistická odpočívadla. Cyklostezku opouštíme u vesnice Březí. Potkáváme zřejmě místní dívku na kole, na náš dotaz, zda jsou tady všichni březí odpověděla: „Jááák všichni?“ Ona tedy nebyla, což jsme ostatně poznali i bez nejapného dotazu. Podle rychlosti s jakou zmizela, lze soudit, že ji skupina starců na bicyklech naprosto nezaujala.

V dáli už vidíme mikulovský zámek a rozhodujeme se pro závěr etapy přes Pernou. Je to krpál nejméně 12%, a tak, až na výjimky, tlačíme. Je slunečno, teplo a na okolní krajinu s vápencovými skalami se dá koukat, takže to až tak zlé nebylo. V sedle je u cesty občerstvovací stánek, pro část výpravy to byla jasná výzva, milovníci kávy Täuber a Vondrka ale stoupají dál, až do hotelu BLANKA, abychom se pak téměř společně vrátili do Pavlova.

Večer jedeme CITROËNEM na domluvené posezení k Honzovi do Šakvic. Karel Kopecký se obětoval a sedl za volant. Opět to byla zřejmě touha po poznání, která způsobila, že Karel nejel přímo, ale vyhlídkovým okruhem. Neuvědomil si ale, že CITROËN nemá vzadu okna a že pod plechem je v tu dobu asi 60°C. Do patnáct kilometrů vzdálených Šakvic jsme jeli skoro hodinu. Naštěstí všichni přežili a tak jsme zasedli k dubovému stolu. Bohužel, ne všem se ve sklepě líbilo a „chtěli k mamince“, tak jsme Honzův sklep již tradičně, opouštěli dost brzo. Doma se pak ještě pokračovalo, už bez autora těchto řádků.

Čtvrtek 18.7. – 5. etapa, „rozdvojená“, 53,80 km, Ř 16,7 km/hod., TM 3,11 hod.

Jen ve čtyřech (Frydrych, Fučík, Täuber, Vondrka), jedeme do Židlochovic. Ostatní doma rozdýchávají dosavadní výkony.

Sjíždíme k Novomlýnským nádržím, přejíždíme hráz do Strachotína, stoupáme k Pouzdřanům, což je dědina roztažená přes železniční trať a napojujeme se na Moravskou vinnou, pokračujeme do Vranovic a pak už v rovině, po Mikulovské cyklostezce přes Přístnotice a Žabičce, tady už po speciální cyklostezce, až do Židlochovic.

Hledáme zámek s vyhlášenou oborou, městečko je ale dobře značené, takže bez problému. První zážitek máme již před zámkem, prodávají zde meruňky za 52,- Kč za 1 kg! V dobře udržovaném zámku sídlí Lesy ČR. Vzpomněli jsme si na našeho pana domácího, byl také jejich zaměstnancem, nevíme ale zda až do odchodu do starobního důchodu a nebo jen do doby, kdy kozy bezoárové, které přivezl odkudsi z Kavkazu, sežraly celé Děvičky a málem i Pavlov. Prý skončily kdesi u České Lípy. Najdeme-li odvahu, zeptáme se.

V rozlehlém parku se volně pohybují daňci, bílí jeleni a možná i další zvěř, tu jsme ale nezahlédli. Když jsme se dostatečně pokochali a udělali pár fotek, jedeme hledat hospodu.

Hlavně ne do první a tak tentokrát dáváme na doporučení domorodce a volíme bistro U MARKÉTKY v kopečku za náměstím. Na dvorečku, kam jsme mohli i s koly, dáváme čočkovou polévku, smažené rybí filé, selskou omeletu a minerální vodu. Karel se mezi tím věnoval studiu místního hygienického komplexu. Bylo to studium důkladné, protože dlouhé, závěry svého bádání nám ale nesdělil. Krmě byla chutná a ceny přiměřené. Zda dívka, která nás obsluhovala byla ona Markétka sice nevíme, víme ale, že byla příjemná a pohledná, takže tento lokál můžeme, spolu se čtyřmi cyklisty z pěti, vřele doporučit.

Vracíme se stejnou trasou, ve Vranovcích se odpojuje z pelotonu Karel a i když už s námi komunikuje, důvod nám nesděluje. My ještě zastavujeme ve Strachotíně a u soukromé pěstitelky zjišťujeme, jak se urodily broskve. Na rozdíl od meruněk chvála přírodě, začínají sklízet, můžeme si začátkem příštího týdne přijet, budou po patnácti. Uvidíme.

Přátelé, kteří trávili dnešní den bez miláčka, takto označujeme vlastní bicykl, byli celkem v pohodě, navštívili zříceninu gotického hradu DÍVČÍ HRADY, který denně vidíme přes sklenku vína z verandy. Někteří, jako Mirek Švec, dokonce dvakrát, jednou s brýlemi, podruhé již bez nich, ale pro ně. To, že Mirek ztratil brýle a musel znovu nahoru, přišlo zřejmě našemu individualistovi jako velká legrace, neboť prohlásil: „Je v důchodu, času má dost“.

Večer jsme si opět pohlídali pitný režim.

Pátek 19.7. – 6. etapa „větrná“, 50,31 km, Ř20,7 km/hod, TM 2,25 hod.

Ráno v pět prší, to je úleva, nemusíme na kolo! Jenže záhy se vyčasilo, takž pojedeme, dnes už opět všichni. Protože jsme se dosud snažili vyjíždět vždy na jinou světovou stranu, nemáme už na výběr a musíme na východ, přibližně na Kyjov, přes vyhlášené vinařské obce.

Jedeme do Milovic, po cestě u benzínového čerpadla první pokus o dohuštění, bohužel kompresor zn.ORLÍK Česká Třebová to nezvládl, ani když jsme odmontovali koncovku – ta ostuda – je z našeho kraje! Ten kompresor. Pokračujeme na Zaječí, je to dlouhé, vysilující stoupání, jak ale zjistíme později, kromě závěru v Pavlově, dnes už poslední. Do Velkých Pavlovic nejdříve z kopce a pak už po rovině, tady zastavujeme u vyhlášené pekárny proti a.s.VINIUM, abychom ochutnali různé dobroty a nasáli tu fantastickou vůni čerstvého chleba. Ten jsme také, ještě teplý, koupili k večeři. Stejný nápad ovšem dostali chlapci, co měli hlídat chalupu, takže milovníci chleba měli večer hody.

Další pokus o huštění, ani se nám nechce věřit, že jsme na Jižní Moravě, ta kr… pumpařka nás vyhnala! Vážení cykloturisté vyhýbejte se benzínce ve Velkých Pavlovicích, je to jednoduché, je tam jenom jedna!

Pokračujeme do Velkých Bílovic, dojíždíme s deštěm, zvedl se také vítr a tak v této polední době hledáme vhodný úkryt, to jest, hospodu. Měli jsme štěstí, sympatická čtyřková blondýna nám zamkla stroje do průjezdu a usadila nás ke stolu, ke kterému jsme se vešli všichni. Na čepu je chutný GAMBRINUS, i když jenom 10ş. Jako vždy a všude, i tady jsou na jídelním lístku pouze minutky, protože jakási přiblblá podzákonná norma stanoví, že „hotovky“ se nesmí přechovávat déle než pár hodin. Tady mají ale mimo to jednotné menu, skládající se z česnekové polévky a moravského vrabce s bramborovým knedlíkem za 53,-, takže sem s tím! Česnečku jsme měli už asi pátou, ale krajovou specialitu poprvé, obojí bylo výborné.

Přestalo pršet a tak jedeme po silnici, přes Podivín do Lednice a dáváme pauzu v již vyzkoušeném rychlém občerstvení, také proto, že hned vedle je cukrárna se skvělou zmrzlinou, i když kopeček už za 9.

Domů se vracíme známou cestou přes Bulhary, jelo by se dobře, stále ale fouká protivítr. V Pavlově zkoušíme tzv.“nábližku“ kolem kostela. Nábližka je vždy cesta možná kratší, rozhodně ale těžší. Autor této cestovní zprávy „to“vzdal v polovině.

Ti, kteří nebyli ještě na Děvičkách, mají dnes poslední šanci a tak se přemluvili u vědomí, že letos je to na Moravě už opravdu poslední kopec. Překvapilo množství turistu sestupujících i vystupujících, není se co divit, musel to být impozantní barák, než ho ti Švédi v roce 1654 vypálili a navíc, výhledy jsou nádherné, takže fotíme.

Přítel Täuber zcela vážně tvrdil, že cestou dolů zahlédl zajíce, lidově zvaného polňák, s brýlemi osazenými bifokálními skly, moc mu ale nevěříme a co o něm pak prohlásil Mirek Švec se zde nedá publikovat.

Dnešní, už poslední večer, je vyhrazen grilování, na které máme zkušené odborníky, v čele s Mirkem Švecem. Jen to dřevěné uhlí jaksi nehoří a tak ho musela nastartovat „cyklistova milenka“, dvoupístová cestovní pumpa zn. AUTHOR.

Kotletky byly vynikající, dali jsme i sousedním Holanďanům, ti tvrdili, že se sem do Čech přijeli hlavně dobře najíst a tak to se jim, alespoň dnes večer, podařilo. Po kotletkách a po vínku, došlo i na ostřejší nápoje a doutníky – bylo to poctivé loučení s Jižní Moravou a ne všichni vydrželi až do úplného závěru. Probíralo se kde co, došlo i na hladinu cholesterolu v krvi přítomných, letošní úrodu česneku a výkony záložní řady SK SLAVIA Praha v minulém ročníku fotbalové GAMBRIUS LIGY, to vše s hlubokou, až encyklopedickou, znalostí daných témat.

Sobota 20.7. – návrat, závěr.

Balíme a předáváme dům Dobroslavu Krůzovi a jeho manželce, zvali nás znovu do Pavlova a zdálo se nám, že to není jen formální. Přesun do Brandýsa, s obědem U zlaté studny, už byl dílem několika hodin.

Poznali jsme letos další kus naší země, líbilo se nám tady i sem se jistě mnozí budou rádi vracet a to ne jen pro víno a meruňkovici. Kromě jednoho pádu a několika kocovin nás nic zlého nepotkalo, vlastně jsme neměli ani jeden defekt, což zvláště překvapilo, neboť Přemek jel opět na svém železňáku těžko zapamatovatelné značky a který, jak známo, defekty přímo přitahuje.

Tehdy jsme ještě naprosto netušili, že jména jako Hevlín, Novosedly a další, zanedlouho uslyšíme znovu, bohužel tentokrát v souvislosti s obrovskými záplavami, které v tomto roce postihly Českou republiku.

Tato zpráva není vyčerpávající a ani si to nekladla za cíl. Je to jen osobní pohled jednoho z jedenácti účastníků na týden na kole, který se určitě bude v příštím roce opakovat někde jinde a ani není až tak důležité kde. Byla psána s nejlepšími úmysly, je ale pravdou, že právě těmi bývá dlážděna cesta do pekla, nebo tam někam.

Zapsal Josef Vondrka, říjen 2002

V kategorii Cykloexpedice