Zpráva o cestě členů Odboru přátel SK SLAVIA Praha v Brandýse nad Orlicí – Václava Baláše, Přemysla Fučíka, Zdeňka Krále, Miroslava Švece, Karla Täubera, Petra Tomáška a Josefa Vondrky do Hamru, což je místní část obce Chlum u Třeboně v Jihočeském kraji, ležící na souřadnicích 48° 57´ severní šířky a 14° 53´ východní délky.

Tento přesný polohopisný údaj se nám podařilo vyloudit z přístroje pro GPS (satelitní navigaci), zn.GARMIN®, přítele Tomáška. Bohužel, to ale byl až do konce expedice také poslední údaj, který nám byla tato skvělá mašinka ochotna poskytnout. Dál jsme se tedy museli spoléhat na klasické papírové mapy, kterými jsme ostatně byli velmi dobře vybaveni.

Základnu jsme našli v usedlosti paní Mgr. Marie Cvrčkové, Hamr 68, 378 04 Chlum u Třeboně, www.cvrcek.cz, která nám umístěním i počtem lůžek nejlépe vyhovovala a když pak paní magistra při telefonátech bez zaváhání používala 5. mluvnický pád, bylo rozhodnuto. I cena 250,- Kč za lůžko a den se nám už také nezdála přemrštěná.

Letošní „kola“ jsme připravovali s potřebným časovým předstihem již od 15.ledna, kdy jsme se sešli poprvé, následovaly ještě dvě oficiální schůzky potencionálních účastníků, že ale navštívíme právě Třeboňsko, jsme se věděli již v minulém roce, zřejmě proto, že jsme zde ještě v této sestavě nebyli a možná také proto, že
* Třeboňsko je umělá krajina vytvořená člověkem, která je ve stadiu druhotné biologické rovnováhy,
* nikde ve střední Evropě nenajdete tolik rostlinných a živočišných druhů soustředěných na tak malé ploše,
* v těsné blízkosti tu rostou a žijí druhy severské lesotundry a teplých nížin panonské oblasti,
* v těsné blízkosti tu rostou a žijí druhy extrémně suchých lokalit, druhy mokřadní, vedle dalších sto padesáti druhů ptáků, kteří na Třeboňsku hnízdí, tu můžete spatřit jednoho z největších dravců Evropy – orla mořského,
* najdete zde více než 500 rybníků různé velikosti s charakteristickou flórou a faunou, (použito bez svolení autorů z publikace Kam na Třeboňsku do přírody, vydané v roce 1994 v Třeboni)
* a já dodávám, že tu najdete rybník i na kopci.

Bohužel, do naší party nepřibyl letos nikdo nový, co naplat, „nás odvážných je málo“. V platnosti i pro letošní akci zůstal KODEX ÚČASTNÍKA SLÁVISTICKÉ CYKLOEXPEDICE, bohužel, přišly okamžiky, kdy se zdál být zapomenut. Zájemce o jeho úplné znění jej nalezne na našich www stránkách -zde- , případně, na požádání, u těch členů našich cykloexpedic, kteří si do něj ještě nezabalili svačinu.

Sobota 12.července, ujeto na kole 35,08 km, Ř 18,8 km/hod.

V pátek večer se konala pravidelná členská chůze, mimo jiné jsme oslavili padesáté narozeniny účastníka cykloexpedice „Zajíčka“ Přemka Fučíka, ovšem s omezenou spotřebou alkoholických nápojů, takže ranní probuzení a poslední přípravy snad nikomu nečinily potíže.

Letos výjimečně neodjíždíme společně, sraz máme až v Havlíčkově Brodě, tady v supermarketu nakupuje skupina těch, kteří tomu nejvíce rozumí, potraviny pro společné snídaně a večeře. Přesto se ale nejmenované osobnosti s výrazně egoistickými sklony (KT), podařilo do nákupního vozíku propašovat položky, které nebyly na připraveném seznamu. Začali jsme tušit, že jedna z jeho charakteristických vlastností, kterou Vašek Baláš nazval „nebýt líný se nažrat“, jej ještě zdaleka neopustila.

Na oběd zastavujeme v motorestauraci Velký Rybník, na silnici E 551, poblíž Pelhřimova, když jsme před tím udělali jeden planý pokus, všechny hotovky vyškrtány. V motorestu je zase naprosto otrávená servírka, zřejmě proto, že přišli další debilové na oběd, jídlo ale bylo ucházející. Půjde-li to takhle dál, pak je stav hospod v Čechách žalostný…

Do Hamru přijíždíme ve čtyři odpoledne, paní Cvrčková je šaramantní, zřejmě pořádkumilovná dáma, asi tak „náš ročník“. Osobně například řídí zaparkování aut na přesně stanovených místech, tzv. stopách. No, snad to ten týden vydržíme. Naše bydlení je ale na úrovni, zdá se, že hygienická zařízení mají premiéru, v ložnicích jsou televizní přijímače a dostatek prostoru, docela milá je nástěnka s mapami a různými propagačními materiály. Rozdělení do ložnic (4+4+2), bylo nakonec tak nějak samovolné, jsou i tací, kterým by chrápání jiných zřejmě chybělo. I přesto „Vychovatel“ přítel Tomášek, vyslovoval jakási podezření, jako obvykle nepodložená, že by snad někdo chtěl nějakou výhodu – v té nejmenší ložnici skončil on.

Je krásné počasí, my ve vrcholné formě a tak hned na kola a do Třeboně. Jedeme trochu rychleji a tak těch 15 km zvládáme asi za půl hodiny. Tady poprvé poznamenal Mirek Švec cosi o „hasičích“. Centrum Třeboně je půvabné zachovalou středověkou architekturou, rybník Svět imponuje svou rozlohou v těsné blízkosti města. Pocity místních při minulých záplavách byly ale jistě jiné než ty naše dnešní.

Kolem známého pivovaru REGENT jsme projeli bez zastávky, však si ho ještě užijeme. Třeboňské lázně, zdá se, mají mezinárodní věhlas, otázkou je, na kterou světovou stranu. Nás přivítala ruština.

Zpět jedeme jinou trasou, dle návrhu přítele Täubera naučnou cyklostezkou „Okolo Třeboně“, po hrázích rybníků, přes rašeniliště, typickou zdejší krajinou, prostě idylka. Ta ale jako obvykle netrvá dlouho, i nám končí, když narážíme na panelovku, což je cesta vybudovaná z tzv. silničních betonových panelů o rozměru 3×1 m. Ta je pro jízdu na kole naprosto nevhodná, zvláště když vám drnčí blatník, nosíte zubní protézy nebo máte předpisově nahuštěné gumy. Však si ji ještě užijeme. Především, když ztratíme ostražitost a do volby trasy necháme promluvit přítele Täubera.

Všechny hospody, které potkáváme kupodivu přejíždíme, až jsme minuli i tu poslední možnou. To ale považujeme za neprominutelné a tak míjíme i naše dočasné bydliště a až do Hamru. První hospoda je v zřejmě bývalém „kulturáku“, takže prostředí tomu poplatné, točí ale skvělý ležák BUDVAR, výčepní BUDVAR byl okamžitě zavržen. Nad pípou visí slávistická vlajka, překvapila také nebývale pestrá nabídka jídel, včetně žabích stehýnek a tak nám ke spokojenosti už mnoho nechybí.

Protože jsme první večer mimo dům, tak k jídlu jak se kdo, případně manželka, postaral, jak už je na těchto výpravách letitým zvykem. Po večeři posezení při lahvi vodky zn. VLTAVA, kterou na „barvu“ a doporučení „Barvínka“ Mirka Švece, dal do placu JV. Také jsme trochu plánovali, kam druhý den, zdá se, že na známý „pohádkový“ zámek Červená Lhota.

Neděle 13.července, ujeto na kole 91,83 km, Ř 18,4 km/hod.

Vrcholem snídaně byl mimořádně chutný čaj (připravil JV), poté je třeba opravit Přemkovo kolo. Po údržbářském zásahu přítele Janeckého ještě v Brandýse, přišla na tomto historickém velocipédu, jehož „kvality“ se prokázaly již na minulých výpravách, závada dříve, než jiná léta – hází přední kolo. Znalci i laici prohlásili, že něco takového vidí poprvé, přetržená pryžová páska kryjící uchycení drátů v ráfku kola byla spojena technologií, kterou rozhodně nebylo možné očekávat, byla sešita jehlou a nití! Použití uvedené technologie opravy by snad bylo pochopitelné například na pustém ostrově, ale v civilizovaných krajích? Sám Přemek o tom nechtěl moc mluvit, asi proto, že si vytrpěl a jistě ještě vytrpí své.

9:00 SEČ byl okamžik, kdy jsme vyjeli, abychom pak v tuto hodinu vyjížděli každý den. Cílem je opravdu zámek Červená Lhota. První kilometry naší cesty vedou kolem rybníků, Chráněnou krajinnou oblastí Třeboňsko. Přichází první defekt, Vašek Baláš „udělal“ gumu na zadním kole, vše potřebné pro opravu máme s sebou a několikanásobně jištěno, takže žádný problém. Čím se hustilo, je každému, kdo sleduje naše cykloexpedice naprosto jasné.

Zastavujeme ve Stráži nad Nežárkou. Stojí tu zámeček, který v letech 1914 až 1930 vlastnila a často navštěvovala světoznámá sopranistka Ema Destinnová, jak jsme později zjistili, také náruživá sportovní rybářka. Bohužel, na vratech viselo naprosto anonymní oznámení, že v zámku se provádí stavební úpravy. U mostu přes Nežárku nacházíme značky maxima vody při minulých povodních, vloni to tady bylo asi zlé. Hned za mostem první větší stoupání (12%), krajina se začíná vlnit, stále je ale pěkná. V obci Mnich jsme trošku „zakufrovali“, vtipnou objížďkou přes humna, jsme to ale napravili.

V Kardašově Řečici nestojí na náměstí Kardašův pomník, jak lze logicky předpokládat, nýbrž pomník Boleslava Jablonského (Karel Eugen Tupý), žijícího v letech 1813 až 1881. Čím si tuto významnou poctu zasloužil, se nám nepodařilo zjistit. Zato se ale rozcházíme v názoru, zda obědvat tady, nebo někde jinde, zase padají slova o hasičích, KODEX je opět zapomenut… Přeci jen ale pokračujeme dál společně.

Fasáda zámku Červená Lhota je opravdu vyvedena v barvě, která červenou připomíná, zámek sám i okolí, to je romantika plná turistů. Překvapilo nás malinkaté nádvoří, tady by se jistě ani kočár neotočil! Naše pokusy se tady najíst nevyšly, slušně vypadající zahradní restaurace nabízela například polévku za 90,- Kč, třetinku výčepního piva za 30,- Kč, na druhou stranu sousední bufet sekanou a párek v rohlíku a mezi tím už nic. Tuhle filozofii jsme nemohli pochopit a tak to řešila točená zmrzlina a něco z brašny.

Domů se vracíme přes Jindřichův Hradec. Abychom se tam dostali, překonáváme dlouhé táhlé stoupání, není se co divit, jsme v Jindřichohradecké pahorkatině. Za to nás konečně čeká v Jindřichově Hradci zasloužený oběd. Chtěli jsme mít jistotu, nevpadli jsme tedy do první, ale ani do druhé hospody, tu pravou jsme objevili ve spleti uliček nedaleko náměstí. Sedíme venku, takže s výhledem na kola, točí zde REGENT, a obsluha, včetně majitele, byla velice pozorná. Zkrátka všechny naše potřeby týkající se občerstvení, byly dokonale uspokojeny. Shodli jsme se, že k úplné nirváně chyběl už jen odpolední klid na lůžku.

Z Jindřichova Hradce jsme se nějak nemohli vymotat, Vajgar, který míjíme, nám v orientaci nikterak nepomohl. Když se to ale podařilo, nebyli jsme všichni. Dva členové skupiny ujeli a ani se jim to nezdálo přinejmenším nekorektní. Domů pak pokračujeme známou cestou, kterou jsme v sobotu přijeli, budvarovou hospodu v Hamru jsme ale neminuli.

Nikomu se nechce něco kuchtit a tak chleba sádlem, výborný zeleninový salát (autorem zálivky je Mirek Švec), no a pak sluníčko, švestky údajně darovali Karel Täuber a Petr Tomášek.

Pondělí 14.července, na kole ujeto 75,35 km, Ř 18,4 km/hod.

Odpočinková etapa kolem rybníků, i když to podle ujetých kilometrů nevypadá. Tady je to ale tak, že pokud se rybníků opravdu držíte, je to z hlediska převýšení v pohodě: „rovinatá krajina, kopcovitého charakteru“, cyklistice a cyklistům opravdu zaslíbená. Tolik jsme jich ještě nikde na našich toulkách neviděli, také snad každé osobní auto které potkáváme, má na střeše kola, nebo alespoň nosiče na kola. Je tady mnoho sice ne speciálních, ale značených cyklostezek, naučné stezky doplněné panely s výkladem, přibývají stojany na kola, i řidiči jsou k cyklistům přívětivější. Turista nebo sportovec na kole tady není žádný exot, začíná sem patřit.

Vyjíždíme v devět, směrem na Chlum, kolem rybníku Hejtman, na Staňkov. Mapu a nastudovanou trasu má dnes pouze Karel Täuber, tak asi proto jede poslední. Takže netrvá dlouho a je tady první chybné odbočení čela skupiny, což se pak neobešlo bez výměny názorů na orientační smysl některých. Kdo nakonec zůstal tím největším „volem“ si už ale stejně nikdo nepamatuje. Zklidnění nastává až ve vesničce Stará Hlína, kde je příjemná Rožmberská hospůdka hnedle vedle cyklostezky, s tolik zde oblíbeným venkovním posezením. Však byla také plná odpočívajících cyklistů. Ti co nejsou líní něco pojedli, ostatní něco popili. Dáváme se do řeči s mladším kolegou, ten zdejší krajinu dokonce nazval nechutnou rovinou, přišlo nám, že netušil, kam že to jede.

Za Starou Hlínou už začíná největší český rybník Rožmberk. Je to fascinující dílo, když uvážíme, že již více než čtyři století let staré. Ve své době jistě obrovský zásah do krajiny, dnes ale působící docela přirozeně. Co si asi budou říkat lidé (budou-li jací), za čtyři sta let, například o jaderné elektrárně Temelín? Jedeme po hrázi, mezi duby vysázenými čtyřmi řadami, která je v patě široká 55 metrů, v koruně 13 metrů, její výška je 11 metrů a délka 2,5 kilometrů. Tak tohle vybudovali rybníkáři rožmberského regenta Jakuba Krčína z Jelčan za šest let a vlastně jen rukama. Při dosud největší povodni, v roce 1890, zadržel Rožmberk 50 milionů kubíků vody. Podobným způsobem ochránil zdejší krajinu i vloni.

Pokračujeme dál, máme v úmyslu podrobněji si prohlédnout Třeboň. Maximum potřebných informací (nejlepší hospody, pivo, ryby, koupání atd.), nečekaně dostáváme od člověka v pracovním oděvu, s kropící konví, na nádvoří třeboňského zámku. Dobrovolně a zdarma nás zahltil informacemi výše uvedeného druhu, jenom některé později využíváme.

Zajíždíme k podrobnějšímu průzkumu lázeňského komplexu Aurora, překvapilo nás, že neposkytují třeba rašelinové koupele náhodně příchozím, jistě by byl mezi cyklisty v našem stavu a věku zájem. A když jsme nikde nezahlédli desetibojaře reprezentanty, nebo jiné sportovní celebrity, zklamaně odjíždíme na oběd do restaurace Svět na břehu stejnojmenného rybníka. V nabídce je i třeboňský kapr a tak neváháme, kapra Petra Voka lze jenom pochválit.

Pak už vzhůru, ke zdroji našeho oblíbeného piva zn. REGENT – přímo do pivovaru, kde tento skvostný nápoj vaří už od roku 1379. Sedíme na terase, sluníčko „jede“ na plný výkon, což se některým líbí, jiným už méně a popíjíme kvasnicové pivo, místními něžně nazývané „kvašák“ za 19,-. I když se to zdá neuvěřitelné, při této činnosti se podařilo Vaškovi Balášovi „udělat“ gumu, tentokrát na předním kole. Jen neradi se loučíme, ale vzhledem k tomu, že se domů musíme dostat vlastní silou, nelze jinak.

Cestou se dělíme, jedna skupinka přímo domů, druhá ještě přes Suchdol nad Lužnicí k zatopené pískovně u Klikova. Proč, to se přesně neví, zůstalo ale podezření, že nás sem přítel Täuber zavlekl kvůli nudistické pláži, která tam prý někde je. Samozřejmě, že jsme nudipláž, natož nudistky ani nezahlédli. Budiž mu odpuštěno, k večeři připravil výborné italské špagety zn. PANZANI s pikantní omáčkou jeho vlastní výroby. Hluboká moudrost obsažená v přísloví že nouze naučila Dalibora housti, se opět potvrdila.

Po večeři se o použité nádobí jako vždy perfektně postarali Vašek Baláš a Zdenda Král, v tomto případě bych odhadl, že uvedené přísloví až tak neplatí, jsou to prostě kluci šikovní. Krátce jsme poseděli před chalupou a zaboha si už nemohu vzpomenout, zda jsme při tom požili nějaký alkohol.

Úterý 15.července, ujeto na kole 84,13 km, Ř 18,6 km/hod.

Ráno Microu do Chlumu na druhý nákup potravin a nápojů, oceňujeme, že v 7:00 je již otevřeno. Pojedeme do Českých Budějovic. Původně jsme tuto etapu plánovali až do Hluboké na Vltavou, když došlo na věc, trochu jsme se té kilometráže lekli.

Jedeme turisticky značenou cestou, lesem, průsekem rovným kam až dohlédneš. Karel rozšířil svoji nabídku povrchu, tentokrát nám připravil šotolinu a sem tam panel – to tu ještě nebylo. V Kojákovicích se nabízí jakési místní muzeum v budově bývalé školy, do níž zřejmě nemá kdo chodit. Dáváme řeč s cyklistickým párem, mladý muž obdivuje naši pánskou společnost, my na oplátku jeho dámu a uklidňujeme ho slovy, že bude-li mít štěstí, tak za takových dvacet až třicet let bude v takové partě jezdit také. Kustoda muzea jsme se nedočkali, tak pokračujeme. Už to není rybníkářská krajina, ale „nahoru dolů“, slunce naplno a tak dost makačka, až to chce Mirek kdesi u Vrcova obrátit. Když jsme mu slíbili, že si už nebudeme hrát na hasiče, pokračujeme až do Borovan. Po krátkém odpočinku na náměstí jedeme dál, do rodiště Jana Žižky z Trocnova a to i přesto, že ho někdo nazval banditou. Vcelku opuštěný areál zažil už asi lepší časy. Středem je Žižkova monumentální socha, na stejně tak monumentálním podstavci, ten byl zvlášť podroben našemu zkoumání. Vašek tvrdil, že je to jistě umně kamuflovaná trafostanice, naopak Karel, který měl léta stavbu trafostanic jako koníčka, že je to demonstrační ukázka zateplování objektů, protože zahlédl Mirka, jak studuje řemeslné provedení spár, což se mu v těchto dnech velice hodí. Ke shodě názorů nedošlo a tak dál přes Strážkovice a Nebabyle, dlouhým táhlým sjezdem do Českých Budějovic. Ti co sledovali autora této zprávy, trefili na náměstí napoprvé. Tady nezbytné fotografování, letos poprvé fotí Petr digitálním fotoaparátem zn. OLYMPUS, model C 720 UZ. Jen tak cvičně jdeme navštívit druhou největší českobudějovickou atrakci, MASNÉ KRÁMY. Pro pivní nevzdělance, MASNÉ KRÁMY nejsou prodejny masa ale hospoda. To co jsme tušili se potvrdilo, i když se tomu nechce věřit – MASNÉ KRÁMY nefungují! Je to ostuda.

Dál už se moc nezdržujeme, víme totiž, co nás ještě čeká, zpět pojedeme „po hlavní“. Hustý provoz v centru jsme zvládli bez úrazu a „potíme“ na Rudolfov. Asi v polovině kopce jsme objevili šikovný ale malý bufet, když se nás sedm usadilo, bylo plno. Zato se slečna Jana mohla věnovat jenom nám. Pojedli jsme uzená kuřata a popili slušný výčepní GAMBRINUS. Na dotaz, proč v Budějovicích plzeňské pivo, bezelstně odpověděla, že velkosklad piva této značky je přeci za rohem. Pokračujeme dál, až k Lišovu, je to skoro 8 kilometrů stálého stoupání, ale zvládli jsme to, pak až do Třeboně už to jede sice ne samo, ale jede. V Třeboni za odměnu na kvašák, šel nám dobře, na další cestě jsme ale ztratili opět mnoho tekutin, tak ještě v Majdaleně na ležák. Plkalo se o všem možném, až to došlo tak daleko, že Mirek navrhoval „zrekvírování“ Karlova vozítka zn. NISAN MICRA ve prospěch města Brandýsa nad Orlicí. Proč jenom tušíme, má to snad cosi společného s Karlovými stavebními záměry.

K večeři připravil Mirek s pomocníky buřtguláš. Byl výborný, jen mu trochu „upadla ruka“ s pálivou paprikou. Po večeři posezení a Kláštorné červené.

Středa 16.července, ujeto na kole 92,00 km, Ř 16,4 km/hod.

Dnes do Slavonic přes Rakousko. Hraniční přechod pro pěší a cyklisty je v lesích za Staňkovem. Dva celníci, náš i rakouský si postěžovali, že mimo vrcholnou sezonu to tam je naprostá nuda. V duchu jsme si říkali, proč se na to nevykašlou a nejdou tedy dělat něco smysluplného.

V Litschau na náměstí, je z kopce, se dělíme, dál pokračují přátelé Fučík, Král, Täuber a Vondrka, ostatní se přes Gmünd vracejí domů. Je tady sice všude perfektní asfalt, ale je to taková malá horská etapa. Dojíždíme do městečka Kautzen, na náměstí, je z kopce, si dáváme nic moc pivo za 1,80 EUR, ti barbaři používají pro jeho dopravu do sklenice zřejmě CO2. Už se začínáme těšit do EU. Pokračujeme dál přes Dobersberg, vcelku prázdnými silničkami, když už potkáme cyklistu, tak je to blázen jako my z Čech. Hranice zpět přejíždíme ve Slavonicích, což je poznat ne jen podle celnice, ale také podle stavu vozovek.

Celkově je v Jihočeském kraji stav komunikací velice špatný, snad ještě horší, než u nás. Zdejší specialitou jsou opravy stylem „uplácat lopatou“, ti kdo jezdí na kole, mi jistě rozumí. Po pěkném asfaltu jsme se kromě Rakouska svezli jen výjimečně, na silnicích vyššího řádu, na nichž je ale obvykle takový automobilový provoz, že by se tam cyklista neměl pouštět, už vůbec ne ve větší skupině.

Dosti zmoženi, dorážíme do Slavonic. Vedro a kopcovitý profil udělali své. V zahrádce na náměstí obědváme, jsme spokojeni s kvalitou, cenou i obsluhou. Máme pěkný výhled na architektonicky zachovalé náměstí, Slavonice jsou už od roku 1961 městskou památkovou rezervací. Pozorný turista, to my ale nejsme, by zde objevil snad všechny slohy, převažuje renesance.

Jedno z nejtěžších vstávání, domů je to ještě asi 40 km, částečně Přírodním parkem Česká Kanada. Zima tam dnes jistě nebude, ale kopce, ty tedy ano. Jedeme přes Staré Město pod Landštejnem, sjíždíme ze značené cyklostezky, abychom se, z pochopitelných důvodů, vyhnuli stoupání na zříceninu hradu Landštejn, jak se ale zdá, je to z bláta do louže, popřípadě z louže pod okap. Sjíždíme do Nové Bystřice a tady další odpočinek, kde jinde než na náměstí v předzahrádce. Doplňujeme tekutiny, každý podle své chuti, došlo i na experiment v podobě vinného střiku. Před Novou Bystřicí jsme minuli objekt, kde jsme také mohli letos bydlet, jsme ale rádi, že jsme zvolili tak, jak jsme zvolili.

Znovu stoupáme až na Peršlák, dnes je tady půvabný lesní hotel, ani se nechce věřit, že to bylo sídlo pohraničníků. Napjatou dobu těsně před světovou válkou připomíná Kámen republiky z roku 1938. Na druhé straně hranice, která tudy prochází, je nejsevernější bod Rakouské republiky.

Konečně začínáme klesat. Po lesních cestách to jde pěkně, ale ani dnes se nevyhneme oblíbenému povrchu přítele Täubera – panelovce.

Více než kdy jindy si dnes zasloužíme BUDVAR v naší oblíbené hospodě. K večeři je opečená sekaná a „Mirkův salát“, po ní pak Kláštorné červené a na závěr sluníčko. Nějak se to ale vymklo a sluníčko téměř vypito – co budeme dělat?

Čtvrtek 17.července, ujeto na kole 46,50 km, Ř 17,6 km/hod.

Je to na déšť a po včerejší náročné etapě a stejně tak náročném večeru by se chtělo všechno, jen ne na kolo. Ráno tedy někteří do Chlumu a Třeboně. Praktická informace pro ty, kteří by snad hledali předky pocházející ze Staňkova – knihu narozených mají v Chlumu až od roku 1913, ty předcházející jsou ve Státním archivu v třeboňském zámku.

Než se ale vyčasilo, zlepšil se i náš celkový stav natolik, že přeci jen vyjedeme. Včera večer nás z pracovních důvodů dočasně opustil Petr a tak už jen v šesti.

Značenými cyklostezkami, skoro stále lesem, mírně stoupáme až na hraniční přechod Halámky. Je to příjemná pohodová cesta, občas hledáme i vlastivědné poučení na panelech, které ji lemují. Jsme v oblasti tzv. Vitorazska, tohle území připadlo tehdejší ČSR po první světové válce. Překvapuje nás, že se tady v minulosti těžila a zpracovávala železná ruda. Nakonec ale proč ne, když například v Chlumu u Třeboně se kdysi vyráběly kolejnice.

Na přechodu v bistru odpočíváme při SAMSONU 13°, pro nás pivní to novinky. Zajímavé, že jsme velmi dobré pivo Měšťanského pivovaru v Českých Budějovicích, ten je dokonce starší než pivovar Budvar, ochutnali za celý jihočeský pobyt pouze tady. Provoz na tomhle hraničním přechodu není nijak velký, projíždějí hlavně mohutné náklady čerstvé dřevěné kulatiny, kterým směrem jistě uhodnete.

Z Halámek jedeme po silnici, klesáme až ke kempu v Klikově, zastavujeme na pozdní oběd. Mají tady zajímavou organizaci práce, vyberete si, objednáte si, dostanete tzv.šatnový bloček a čekáte, když z kuchyně začnou pokřikovat číslo, které držíte v ruce, znamená to, že vaše jídlo je připraveno. Alespoň, že nechtějí dopředu prachy.

Protože dnes večer očekáváme hosty, jedeme přímo do Chlumu nakoupit zásoby. Když se tak poflakujeme na prostranství před prodejnou, kam obvykle chodíváme, zahlédli jsme OCTAVII Karla Kopeckého, jak zahýbá, ale úplně jiným směrem než do Hamru. Jali jsme se je pronásledovat, u vědomí, že daleko dojet nemohou , leda že by chtěli překročit státní hranici, ta je totiž nedaleko. Šťastně jsme se sešli, Karel přivezl na inspekci Tomáše Kudrnu a Jirku Nováka, starostu města Brandýs nad Orlicí. To sice není, alespoň zatím, slávista, zato je to náš kamarád.

K večeři připravil Mirek plněné vepřové kapsy dle Jany Švecové – byl to asi vrchol jeho kuchařského umění, které nám tady předvedl, dlouho se o nich bude vyprávět, je to zkrátka člověk, který se umí postavit snad ke všemu, mimo chutné krmě nás také zásoboval stlačeným vzduchem, přivezl totiž kompresor s měřením, naše kola byla vždy dokonale nahuštěna dle pokynů výrobce.

Po jídle hosté projevili přání poznat jihočeskou hospodu a současně zapít něčím „rozumným“ večeři. Jeli jsme do Hamru na BUDVAR.

Doma pak jsme ještě poseděli, naše zásoby alkoholu, jak se zdá, jsou téměř nekonečné. Hovořilo se, jako minulé večery, o všem možném, zajímavé, že upozaděny byly oblíbené řeči typu „tu ma bolí, tu ma píchá“, taky jsme nepomlouvali nikoho, kdo nebyl přítomen.

Noci zde bývaly vcelku klidné, ale protože okna našich ložnic směřují na silnici č.153 od níž je dělí několik metrů, hlavně k ránu nás někdy budila projíždějící auta. Zmiňovaný alkohol jsme vlastně používali jako sedativum. Nebýt této nepříjemnosti, asi bychom jej zase přivezli zpět do Brandýsa.

Pátek 18.července, ujeto na kole 66,02 km, Ř 19,7 km/hod.

Měli jsme ještě naplánováno podívat se do Nových Hradů, takže dnes je poslední možnost. Bude nás opět sedm, Petr se včera večer vrátil. Karel s Tomem a Jirkou mají samostatný program, dopravu volí vozem.

Vybrali jsme trasu přes Suchdol nad Lužnicí, Hrdlořezy a Jakule. Profil je to vcelku rovinatý, větší stoupání až do Nových Hradů. Jelo se dobře, také lesními silničkami, ale ten povrch! Znovu kdosi prohlásil, že ředitel místní silniční správy by měl být zastřelen a to pro výstrahu. Navíc jsme cestou nepotkali žádnou hospodu, která by nás zaujala a byla otevřená, takže odpočinkové zastávky v přírodě.

Nové Hrady jsou sympatické městečko, turisticky zajímavé a také vyhledávané. Nejdříve jsme si z rozlehlého parku prohlédli zámek Buquoyů, ti měli město v držení více než tři sta let. V zámku je dnes sídlo Jihočeské univerzity. Poseděli jsme chvíli na náměstí pod rezidencí a navštívili také Státní hrad Nové Hrady, je bezvadně zachovalý, jeho obranné příkopy údajně nemají v Čechách konkurenci. Byl tam vcelku čilý turistický ruch, také stylová hospůdka byla zaplněna. My jsme ale sympatickému prostředí odolali. Zajímavý je snad také klášter řádu Servitů.

Historické památky, které na našich cestách míjíme, sice většinou nevynecháme, stačí nám ale obvykle pohled a informace zvenčí, nemáme tolik času na podrobnou prohlídku a také památky nejsou to nejhlavnější proč jezdíme – tím je sportovní stránka.

Na oběd se vracíme do města, našli jsme šikovnou hospodu poblíž náměstí, s posezením ve dvoře, kam můžeme s koly. Jmenuje se to tam „U Václava“. V nabídce byly bez problémů „hotovky“ i naše oblíbená česneková polévka. Vašek, zřejmě v libém rozpoložení z názvu hospody, nás na závěr oběda pohostil zmrzlinovými poháry. Byly výborné a to ne jen proto, že byly zdarma. Jedna věc nás tam přeci jen poněkud zarazila. Všechny naše objednávky servíroval vždy někdo jiný, až se vystřídal všechen přítomný personál.

Dodnes nám vrtá hlavou, čemu že, jsme to vděčili za tento mimořádný zájem o naše osoby, cožpak u dámské části osazenstva je to lehce pochopitelné, ale u pánů?

Zpět pojedeme přes dvojměstí České Velenice-Gmünd. Ti kdož s sebou náhodně mají cestovní pasy, zajíždějí do Gmündu, ostatní čekají v motorestu v Nové Vsi nad Lužnicí, při GAMBRINUSu. A protože svět jak známo je malý, zahlédli jsme zde charakteristickou tvář jednoho z bratrů Vanišových, z početné mostecké rodiny. Nemluvili jsme s ním, je starší a ani nevíme, zdali někoho z nás zná. Snad v tomto kraji nyní žije.

Samozřejmě, protože naposled, zastavujeme na REGENTa v Majdaleně. Tady nás objevili Karel s Tomášem a Jirkou, vracejíce se z autovýletu do Hluboké nad Vltavou atd. a pokládali nám podezřívavé dotazy typu „To jste tady od rána?“ a podobně. Museli jsme se důrazně ohradit.

Večeři připravil tentokrát Karel, ze zbytků kotlety nakoupené v minulých dnech. Pak posezení, ovšem všeho s mírou, někteří musí po ránu k volantu. Rozloučili jsme se také s paní domácí.

V sobotu se letos rozjíždíme různě, hlavní skupina navštívila po cestě skanzen Veselý Kopec, dojmy nic moc.

Na Třeboňsku bylo krásně, ale kde není, když jste v dobré partě a vyjde počasí. Ujeli jsme na kolech téměř 500 km, všichni to přežili, někteří, zvláště autor, nikoli bez zdravotních následků.

Tak takhle to letos bylo a pokud ne takhle, tak velmi podobně.

Josef Vondrka, Brandýs.n.O., srpen 2003

V kategorii Cykloexpedice